My life = sucks

10. července 2011 v 12:12 | Sayuri
Můj život se pořád motá v kruhu. Je to jeden začarovaný bludný kruh vzpomínek a myšlenek, které nemají konce. Už mě nebaví to poslouchat, dívat se na to, a přemýšlet o tom. Tím "to" myslím všechno, co je zde na Zemi k vidění, mluvení, cítění, slyšení. Jsem unavená ze života. Ne opilá životem, páč já žádný nezažila. Jenom unavená z toho samého a z toho, že nemám žádné možnosti. Víte kolik je na světě lidí a typů lidí? Miliardy? A kolik je způsobů životů? Cestování, kariéra, rodina. Učení se jazyků, vzdělání, nebo naopak tvrdá práce...Na tom nezáleží. Ze všech míst a životů jsem právě tady. TADY. A ne, není to radostné "tady" nýbrž zoufalé "tady". Ne, tady nechci být. Kdekoliv, jen ne tu. Jen ne tenhle život. Moci začít nějak jinak, někde jinde, s někým jiným. TO by byl dar nad dary. Je to moje duše, která je mizerná, že dostává takové tresty v podobě tak mizerných životů?
Nudí mě tu být. Chtěla bych, aby tohle bylo naposledy, co tu na planetě zvané Zem jsem.
Nemám se špatně, takhle to vůbec nechápejte. Mám se naopak skvěle. Dostávám, co potřebuju. Peníze, jídlo, šaty, boty. Někdy je to připravování blízkých o pár drobných. Cítím se jako vydřiduch. Ačkoliv oni sami mi "dají rádi" a dbají o moje pohodlí...Píšu to v horečce, tak to asi nebude mít ten význam, jaký chci, aby to mělo.
Tak kde jsem to byla? Jo. Jsem mixem všech špatných a debilních vlastností mých rodičů. Mamka byla zamlada stejná, jako jsem teď já. A táta? Ten je stejný do teď. Jsme rodina šedých myší, co to nikdy nikam nedotáhnou a upírají zrak k nebesům, doufajíc, že jim někdo pomůže. Ne, blbost. Máma věří jenom v tvrdou a poctivou práci, ale podle mě, je tenhle ideál na hovno. Za každou tvrdou a namáhavou poctivou práci přichází tvrdý trest. Ne odměna. A táta je zase tichej, v pozadí, nekňuba. Jako já. Nerad mluví na veřejnosti (ve skupině lidí) a je to introvert. Předal mi tenhle "dáreček" a tak se i já budu plácat životem jako ryba na mělčině. Budu, vážně?
Ne-e. Chci už to skončit, tenhle kruh od ničeho nikam. Nebaví mě to tu. Není na světě nic, co by mě mohlo překvapit, zaujmout, ohromit, změnit. Není v lidských silách změnit se. V mých to není. Nevěřím na druhý šance, nevěřím na zázraky, pomalu nevěřím ani na boha, kterej mi údajně pomáhá, ale znáte to...
Už nehodlám bojovat. Chci umřít. Tak a je to venku. Deprese? S nima válčím pořád. S démonem. Ale, hahahaha, je to boj, který nejde vyhrát. On to ví, já to vím. Oba to víme a hrajeme si na to, kdo z koho. Jenže on vždycky vyhrává. Vždycky. Má to náhodou chytře vymyšlený - nejdřív se přikrade, když se nepovede nějaká píčovinka. Řekne něco jako: "No fuj, že se nestydíš, že jsi to dovolila." Pak se odplíží do stínů, dokud nepřijde další kravina, co mě už malinko bodne. Vynadá mi a zmizí. Pak se začnou nabalovat další věci. Vystaví mě soustavnému trápení, něčemu ponižujícímu, nějaké mojí slabosti či noční můře. A když jsem z toho oslabená a smutná, přijde a začne hlodat. Jsi ošklivá, koukni se na sebe, vypadáš hrozně. S takovou šeredou se nikdo bavit nebude. Tvůj život stojí za hovno. Nemáš žádný přátele. Žádnou rodinu. Nikomu na tobě nezáleží. Jsi na nic. Zbytečný člověk. A ta tvoje povaha - neumíš ani mluvit. S nikým. Koukni se, kolik je na světě lidí. Jsi zbytečná. Nikdo tě nemá rád. A ty samu sebe nenávidíš. Tak odejdi. Tady jsi k ničemu. Skonči to...
Párkrát mě k tomu málem dohnal. Párkrát. Život vážně stojí za hovno. Ale přežila jsem to, s bolestí, ale přežila. A "hurá" - jsem tu pořád. Přišli hezké okamžiky, to asi jo. Ale bylo jich 100× míň, než těch špatných. Nechci už bojovat, s ním ani sama se sebou. Nebaví mě to. Né že bych neměla sílu. Protože jí mám čím dál tím víc, než dřív. Proč? Co já vím. Asi už se nechci nechat ojebávat ze všech stran těma sráčema, co si říkají lidi. Spolulidi. Hovno.
Jenom už nechci, nechci bojovat. Život je boj víc, než cokoliv jiného. Nestojí za výhru. Ale já neprohrávám. Já jenom remízuju.
Momentálně jsme já vs. život 0:1. Ale třeba se to spraví. Jenom už na to nějak nemám dost energie v hrudi. Chci umřít. Né se zabít. Jenom umřít. Třeba bude smrt tak laskavá a zvětší horečku až na 40°C a konečně mi dovolí přeplout na druhý břeh. To "přeplout na druhý břeh" je nějak uklidňující, příjemný výraz. Líbí se mi.

Ps: Včera jsem zjistila, že nějaká holka z autorského blogu má stejný jméno jako já - Sayuri. Fajn to vědět, páč jsem si tenhle blog zakládala na základě toho jména (say-ur-invisible) a teď je to v píči. Takže se bude rušit. A žádnej novej už nebude. Už nemám chuť nějakej psát.
Raději si budu psát smutný básničky do šuplíčku. *emoface*
Hah. Shit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mandragorka | Web | 11. července 2011 v 16:35 | Reagovat

Mám dojem, že má hodně podobných (spíš stejných) vlastností. Přepadávali mě podobné myšlenky, ale dlouho tomu tak není. Hodně se změnilo a já stejně jsem skoro stejná. jsem odhodlaná se měnit, vyvíjet si osobnost a pak do mně něco ťukne a chvilku se musím sbírat. Pak jdu však dále. Proti větru, on však není pořád stejně silný někdy slábne, někdy mi připadá, že žádný není a napadá mě, že jen mou utkvělou představou. Nepřestávej psát...

2 Sayu | 13. července 2011 v 14:07 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, tvůj komentář mě hodně povzbudil. Asi budu psát dál, ale jenom do šuplíku. Prozatím. ;))
Moc se mi líbí to přirovnání - jít proti větru. Vlastně to opravdu sedí.
Díky! ._.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.