Ilustrace

18. července 2011 v 13:32 | Sayuri |  _Jednorázovky
Dívala se ze skály na své rodné městečko a přemýšlela, nakolik by to byla chyba, skočit z ní. Chvíli jen tak posedávala a skoro až provokativně houpala nohama ve vzduchu. Pak se rozmyslela, prudkým pohybem vstala, otočila se k černému lesu a vydala se po pěšince zpět do civilizace.

Když stoupala na kopec, nevnímala nic okolo sebe. Ale teď se rozhlížela po stromech a kapradí a fantazírovala. Les šuměl, jak do větví jehličnanů narážely poryvy větru a kradmé sluneční paprsky pronikaly korunami, aby na okamžik osvítili celou lesní scenérii. Vše se třpytilo. "Jako bych vstoupila do jiného světa. Jako by neexistovalo nic, než tyhle paprsky, tahle vůně podhoubí, tahle skutečnost." Usmála se. "Je tu takový klid. Kéž bych ho mohla najít i v sobě." Lesní pěšinka se pomalu stáčela dolů a špičaté větvičky jí občas švihly do tváře. Sem tam narazila na pavučinu a několikrát si zapletla vlasy mezi jehličí. Došla až k malému rozcestí. Znala cestu z města na kopec už odmalička. Ale nikdy, co si pamatovala, nešla druhou stezkou, která vedla neznámo kam. Vlastně se dalo celkem logicky odvodit, kam se asi stáčí a jí nikdy nepřipadalo dobrodružné ji sledovat až k úbočí. Ale dnes měla podivnou chuť si trochu zajít a "prozkoumat" místa, kde ještě nebyla.


Netrvalo dlouho a strmá pěšinka ji zavedla k zákoutí hory. Byl tam maličký plácek, porostlý mechem a trávou. Z jedné strany ho kryl černý les (odkud právě přišla) a z druhé se nabízel výhled na městečko a další vzdálená údolí, jenom z trochu jiného úhlu, než z vrcholku, kde před chvílí byla.
Něco - nebo spíš někdo- ji ovšem překvapil. Na kraji seděl mladý muž a houpal nohama ve vzduchu, přesně tak, jak to i ona sama dělala před chvilkou. Neotočil se a nepodíval se na ni, když přišla. Možná si jí ani nevšimnul. Chtěla něco říct, ale nevěděla co. Hlavně ho nechtěla vystrašit. Dostala totiž iracionální strach, že by mohl spadnout dolů… Chvíli tam nejistě postávala a přemýšlela, nakolik je bezpečné bavit se s tím cizincem. Ale protože ten den prožila docela nepříjemnou hádku s rodiči, rozhodla se, že je jí jedno, jestli cizinec je, nebo není, nebezpečný.

V tu chvíli, kdy se odhodlala na něj promluvit, se otočil. Měl uhlově černé vlasy a zajímavou tvář. Trochu křivý nos a výrazné zelené oči. Usmála se na něj. Neřekl nic, jenom si jí mlčky prohlížel. Trochu znervózněla a strčila si jeden neposedný blonďatý pramínek za ucho. Nikdo z nich nepromluvil. Nakonec prolomila ticho - "Můžu si přisednout?" Nakrčil jedno obočí. "Ty jsi ta, co před chvilkou seděla nahoře." Neptal se, oznamoval. "Tak můžu?"Usmála se. Neřekl ano, ale posunul se trochu na stranu. Usedla vedle něho. Ten pocit, který jí na chvilku přepadl, byl zvláštní. Jakoby ho znala celou věčnost. Jakoby tu spolu seděli odjakživa. "Je tu krásný výhled." Zkusila nadhodit. "Chtěla jsi skočit. Nepřišlas kvůli výhledu." Poznamenal ironickým tónem. Překvapeně se na něj otočila. Ve tváři se mu mihl úsměv. "Jsem rád, že jsi to neudělala." Nevěděla, co na to říct. "To můj život. Mělo to být všechno jinak."Povzdychla si.

Nic neřekl, neptal se. Ale ona pokračovala. "Moje matka mi naplánovala budoucnost. Rozhodla se, ze mě chce mít velkou právničku. Donutila mě chodit na prestižní gymnázium. Předhazovala mi staršího bráchu jako vzor. Dokud bydlel Peter s námi, nebylo to tak hrozné. Měla jsem se o koho opřít, mohla jsem se vypovídat ze všeho, co mě trápilo. Ale teď je na univerzitě a já tu zůstala… Víš, moje máma není zlá. Jenom si neuvědomuje, že nás svojí ctižádostí mučí. Já vždycky chtěla být malířka… Dneska mi přišel dopis z umělecké školy. Příšerně jsme se pohádaly. Nenechá mě být tím, čím chci… Ale v konečném důsledku je to jedno. Nevzali mě." Svěřila se a z oka jí - i proti její vůli - ukápla slza. Celý den se tak držela a teď se rozpláče před někým cizím?

Neřekl nic, ale udělal zvláštní gesto. Přisedl si k ní blíž a položil jí hlavu na rameno. Cítila se najednou klidná. Tělem jí proudila síla a odhodlání. "Nevzdávej to." Zašeptal. Vážně, jakoby ho znala celá léta. "A co ty? Proč tu jsi?" Pronesla po chvíli. "Mám to tu rád. Ten pohled na město připomíná mi jednu ilustraci z mojí oblíbené knížky."Pokrčil rameny. Maličko si povzdechnul. "Co je to za knihu? Třeba jí znám." Zeptala se zvědavě. Neodpověděl. "Už musím jít." Odtáhnul se od ní a vstal. Smutně se na něj podívala - bylo jí s ním tak hezky. Sledovala, jak se protáhnul a odcházel do černého lesa. Ještě, než úplně zmizel v jehličí, se otočil a usmál se. "Měj se hezky, Claire."
_________________________________________________________________

O několik dní později seděla dívka na verandě. Bylo zataženo, černé mraky proudily po obloze a chystaly se udeřit nepřátelskou silou bouřky. Matka byla v kuchyni a luštila nějakou křížovku. Claire se dívala po zahradě. Utěšovala se pohledem na malou skalku porostlou letními květinami a zákoutím s rybníčkem. Chvíli se dívala na Fábíka, jak loví packami zlaté rybičky. Zasmála se, když sebou nešikovně plácnul o vodní hladinu a rybu minul. Pozorovala, jak se mu z hustého černého kožíšku udělal mokrý slepenec. Najednou zničehonic pocítila touhu zvednout se a utéct. Daleko, předaleko, pryč od všech problémů a trápení a zničené budoucnosti. Pak si ale vzpomněla na Jeho šepotavá slova. "Nevzdávej to." Vzala do ruky skicář a začala si načrtávat scenérii. Netrvalo dlouho a úplně se ponořila do práce. Její zaujetí nezničily ani první kapky vody, které začaly dopadat na trávník.

"Claire. Co děláš venku v té zimě. Pojď dovnitř, ať nenastydneš." Teprve matka ji přiměla odložit malířské potřeby. Lehce promoklá se vrátila do domu a zavřela za sebou. "Mňau." Fábík se jí otřel svým mokrým kožíškem o nohu. Netrvalo dlouho a dům se ponořil do temnoty. Nad hlavami jim začaly létat modré blesky. Matka začala honem vypojovat domácí spotřebiče.

Claire se mezitím odebrala do knihovny, zapálila dlouhou svíčku a ponořila se do velkého křesla. Chvíli si vychutnávala tu podivnou atmosféru napětí a tajemství. "To je nádhera."Pomyslela si. Milovala bouřky, tu tíživou náladu i uvolnění nebezpečí.

Rozhlédla se okolo. Tahle knihovna, ve které seděla, byla vlastně tátova. Ale teď byl na služební cestě někde v zahraničí - ostatně jako vždy - a ona si mohla vychutnat jeho oblíbená díla. Vzala svíci a procházela okolo regálů. Prstem dělala rýhu v prachu na poličkách. Zastavila se teprve v rohu. Sáhla pro první knihu, kterou viděla. Oscar O´cam a Mihotavá světla světů. Líbil se jí ten název. Nevzpomínala si, že by o téhle knížce někdy dřív slyšela. "Au! Sakra." Spálila si prst a cukla s rukou. Kniha vypadla na zem a rozevřela se. Claire se naštvaně sehnula a - pochopila.

Ze zažloutlých stránek se na ni usmívala ilustrace jejího městečka. Z úpatí hory vylétali různobarevní ptáci a mířili do dalekých krajin a míst. Zelený palouček prosvícený teplými slunečními paprsky se třpytil v kontrastu s černým jehličnatým lesem. Dýchla na ní vůně léta, tepla, hřejivosti a pohody. A tam v pozadí se před ní rozprostíralo celé údolí, jako na dlani. Její město.

Ze zadumání ji vyrušilo zavrnění. Pomalu se otočila. Překvapeně si uvědomila, že se dívá do Fábíkových zářivě zelených očí. Zamrkaly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.