Tak už je Červen.

4. června 2011 v 0:01 | Sayuri |  ☞Diářoidní deník
Tak už je červen.

Milý Diářkoide.
Dnes jsem měla hrozný den. Ale noc je o něco lepší. Povím ti proč, i když tě to nezajímá.

Dnes odpoledne volal můj milovaný tatíček a ptal se mě, jak se mám. Měl obavu, jestli jsem vytřela chodbu a nechytila nějaký ty bakterie ze zeleniny, který teď řádí. Ale hlavně mi chtěl povyprávět, jak moc se má fajn a co všechno se svou milou přítelkyní, proti které nic nemám (ale leze mi i ušima, když o ní pořád poslouchám ty zamilované historky), dělal. Zatímco já se tady lopotila a dřela s dvěma kupama prádla a snažila se uklízet, dokonce byla ve městě pro prací prášek (lidi na mě trochu divně koukali, když jsem půl hodiny vybírala, jaký bych měla vzít), tak on si jezdil na kole ve východních Čechách. Fajn. Mám ho fakt ráda a tak, ale občas mě mrzí, že mě neposlouchá a ignoruje. Už jsem si zvykla, že to dělají všichni okolo mě, ale doufala jsem, že alespoň můj táta by mohl. Ale ono ne. Neposlouchá mě. Ale je moc obětavej. Nakupuje, abych neumřela hlady. Jo, nakupuje - ty čočkový polívky ze sáčku a rybí konzervy mi tu fakt chyběly! A taky na mě mluví, někdy, když je zrovna "doma". On rád mluví a rád se poslouchá. Vypráví mi, jak si konečně vydělá peníze, jak konečně bude mít klienty, jak se mu bude v Praze dařit, jak nesnáší svojí práci a taky mi sděluje ty "inovativní" duchovní postupy a myšlenky z oněch blábolivých duchovních knih, které přečetl. Abys to nechápal špatně, Diářkoide. Já mu to nezazlívám. Ne moc. Chápu ho. Toleruju. A podporuju. Mlčím, nebouřím se, kývám, směju se, přetvařuju...A je mi z toho smutno.

Můj táta je báječný člověk! Ale byl trochu báječnější, když jsem byla malá. Tenkrát jsme si rozuměli víc. Povídal mi o obrovském světě, plném záhad, pomáhal mi s mými problémy a vyprávěl mi krásné věci. A věřil ve správnou podstatu světa i života. Všechno ze sebe mi předal a pak - pak se změnil. Zahodil všechny myšlenky a sny, které míval, a zaměřil se na úplný hovadiny. A teď se diví, že si spolu nerozumíme. Když ale já jsem jeho staré já! On o něm tvrdí, že bylo zcestné, ale co mám dělat, když mě to všechno naučil, zidealizoval, když mi to předal, a mě najednou zůstalo jenom to? A přede mnou stojí cizí člověk, který už mi nemá co předat. Je mi z toho smutno. Chtěla bych ho zpátky. Takového, jaký býval. Ale už nejsem malá holčička a ty časy se už nevrátí. Je zvláštní, že na to, na co já vzpomínám s láskou jako na krásné časy, vzpomíná on jako na časy bídy a trápení. Možná prostě jen žárlím, že se na mě, svou krev, vykašlal a na první místo v žebříčku hodnot si vrazil přítelkyni. Ale ne, už nejsem dítě. Ve skutečnosti nežárlím. Ani to neumím. Vždyť jediný člověk, kterého mám ráda a který mi rozumí, je moje já. Egoistka. Pche. Tolikrát jsem se zklamala, že už prostě nedokážu nikomu věřit. V tom to je! Všiml sis? Taky se ráda poslouchám. Jako on. Jsem stejná? Taky zahodím svoje hodnoty, abych se jala vydělávat "prachy" a ztratila tak onu magickou hodnotu života?
****
Dnes jsem spala celé odpoledne a nyní jsem v noci zase vzhůru. Je to fakt prokletí. Cítím se jak upír. Ve dne mrtvá, v noci živá. I když upíři nejsou ve dne mrtví. Ale to já jen tak...
****
Večer jsem přečetla od Stephena Kinga první novelu z knihy 4 roční období - RITA HAYWORTHOVÁ A VYKOUPENÍ Z VĚZNICE SHAWSHANK a musím říct...oh. Vážím si svobody. Vážím si života!

Rozechvělost a podivuhodnost prostupuje mým bezvýznamným životem a odnáší proudem pryč všechno...Chtěla bych si ten pocit uchovat navěky.
*****
A teď jdu číst další povídku z této fantastické knihy. Snad nebude moc horrorová...Teď mám totiž hezký pocit. =)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.