Soutěžní klání se smrtkami a jiné příhody z mé hlavy

29. června 2011 v 9:27 | Sayuri |  ☞Diářoidní deník
Soutěžní klání se smrtkami?
Nedávno jsem byla ve velké tělocvičně a připravovala jsem se na jakousi soutěž s odhodláním vyhrát. Bylo tam několik lidí, překážková dráha a velký barevný balóny (dost blbě se mi to popisuje, páč...). Pak jsem si ale nějak ještě před (nebo to bylo už po?) soutěží šla odskočit na záchod, no a když jsem se už jako to, a chystala jsem se vyjít, vpadla ke mě na záchod nějaká holka (byla to fakt úzká tenká kabinka, tak jsme se tam obě tak divně mačkaly). Že by lesbický podtón mého podvědomí, o kterém jsem ve svém vědomí dosud neměla tušení? Ne. Začala na mě vyděšeně něco vřískat. A když jsem jí konečně začala rozumět, říkala, že venku stojí tři smrtky, že přišly oznámit něčí smrt. A já na ní - "Sakra, a víš na koho se koukají?!" (Jako by snad tohle bylo to důležitější než to, že mi vlezla na záchod). A ona mi odpověděla - "Buď na tebe, nebo na ty děti za tebou. Nepoznám to." A já se koukla přes záchodové dveře a viděla jsem je najednou taky. Měly černé pláště a nebylo jim vidět do obličeje, držely kosy a dívaly se - jo, rovnou na mě.

Posmrtný zážitek z advíku?
Byla jsem s kamarádem na Advíku (anime fanoušci ví) a ubytovávali jsme se v nějaké tělocvičně. Jenže můj kámoš se mi ztratil, tak jsem ho začala hledat ve všech pokojích. Všude seděli lidi a koukali na mě jako na debila, protože jsem tam jediná byla sama. Okolo se povalovaly bágly a tašky a rozbalené spacáky, no zkrátka klasika...A já jsem hledala a hledala, ale nenašla...cítila jsem se zoufale. Najednou se mi nálada změnila a já nebyla zoufalá, ale smutná. Někoho jsem hledala, ale už né kamaráda. Jak jsem znovu procházela ty anonymní bílé místnosti plné lidí, uskakovali ode mě všichni, jako bych měla lepru nebo co. A pak jsem našla svojí mamku a sestru - a řekla jsem jim: "Přišla jsem se s vámi rozloučit." A mamka se rozplakala. A já najednou pochopila, že jsem duch. A jak se na mě koukli cizí lidé, viděli mě jenom jako dlouhého, silného, zeleného, jedovatého hada. Já bych se sama k hadovi nepřirovnala, ale v tu chvíli mi tak nějak došlo, že to sedí. Jsem had? Jsem mrtvá?!

Nějakých pár dní později...
Seděla jsem v té proklaté aule vysoké školy a pot ze mě tekl proudem. Každému z nás rozdali papír na kterém byly logické příklady, skoro až matematické. A dali nám pět minut na to, abychom to vypočítali / vymysleli. A tak jsem se na to vrhla s vědomím, že pokud to neudělám, stane se něco hrozného. Vtom si ke mě přisedl nádhernej kluk. Měl tygří úsměv (nepochopíte no), kostkovanou košili a krásný černý vlasy. Koukla jsem se na něj stylem - to mi Bůh dělá naschvál (ne, nejsem věřící), že mi sem šoupne krásnýho kluka zrovna ve chvíli, kdy musím počítat?- a začala řešit příklady. Totálně jsem vybouchla, jak jinak. A pak jsem si s ním povídala o výsledcích a pozorovala, jak si (po zkoušce) píše odpovědi na papír. Začala jsem přemýšlet o tom, jak bych se s ním dala do řeči, když v tom -
Jsem se v půl sedmý ráno probudila.
Good morning, honey!
Time to wake up!
Zaznělo mi v hlavě.

Super.
Jak dlouho ještě mě budou ty mé sny mučit?!

Sayu☺
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.