Týden od 12.6. do 17.6.

19. června 2011 v 10:09 | Sayuri |  ☞Diářoidní deník

Milý deníčku...

Tenhle týden byl opravdu hektický. Vlastně začal už v neděli, kdy jsme s mámou odjeli (kvůli připravované stávce) pro jistotu dřív do P. na mou pozdější písemnou "přijímací" zkoušku. Pondělí jsem strávila učením a taky trochu chozením do obchodů. Dostala jsem od mamči 3 nová trička...Divila se, když jsem jí řekla, že si nové věci nemůžu dovolit jak je rok dlouhej (nojo, tatínek šetří na Prahu...). No, taky si pamatuju to vynikající jídlo z restaurací (víte, když někdo skoro nejí, bo je línej si něco uvařit, tak...). Miluju těstoviny!
Přijímací zkouška dopadla špatně. Je divný, že jsem vůbec nebyla nervózní až do úterý do rána. A pak to začlo - a byla jsem úplně KO. Nejhroší bylo to čekání na začátek - úplně jsem se klepala. A pak, když jsem si sedla do toho sálu, mi najednou bylo do smíchu. Do pošahanýho smíchu cvoka. A když jsem viděla ty testový úlohy, chtělo se mi smát ještě víc!! Ještě že jsem se na to doopravdy pořádně neučila, to bych stejně nedala...bylo to něco ve stylu IQ testu skříženýho s křížovým výslechem a pokusama s myšma (alias potenciálníma budoucíma studentama). Jo, ještě že letos nejdu na vejšku, asi bych to psychicky neustála...
Pak jsme se vrátili do toho ubohého zapadákova, já ještě o hodinu cesty dál na západ. V noci jsem se koukala na film Hard Candy (kterej snad jako jedinej "zážitek" z tohohle týdne stál doopravdy zato) a ráno jsem v šest zase jela pryč. Nejdřív jsem si v našem malebném ubohém městečku nechala ostříhat vlasy (no jo, moje představa byla "wau" a představa kadeřnice byla "ouch", takže jsem jako vždy ve svém úsilí vypadat "jinak" selhala). Možná bych ještě ráda definovala "jinak" - když chci velkou změnu, jako třeba obarvit vlasy na červeno, tak mě ty káči kadeřnický mě vždycky ukecají, že to NEjde. Ne jo? Tak proč to jisté holky můžou mít (a mají vlasy tmavší než já) a já ne? Výslovně jsem řekla, že to klidně může odbarvit peroxidem a pak na to tu červenou hodit, že prostě je mi jedno, jak moc si vlasy zničím, hlavně že to bude ZMĚNA...takže vypadám zas jak nudnej kretén. Kdybych byla alespoň hezká, ale takhle...No nic..dále.
Jela jsem do Prahy, večer jsem dorazila, čekala na hl. nádraží kámošku, říkejme jí H. Přišla o trochu později a místo vřelého přivítání mě čekalo jenom povrchní ahoj...následující události trochu zkracuji, milý deníčku, bo nechci kdyby náhodou...ale co...

Tak jo, cítila jsem se totálně ignorovaná. Když má -vzdálená- kámoška H. zrovna nebyla na chatu na FB, tak si hned šla povídat ke spolubydlícím. Nebo volala. Nebo někam odbíhala. Já tam seděla jak trubka. No jasně, vím že je problém i ve mě. Já se neumím bavit s lidma... Jednak nikdy nevím co říct, jednak se mi blbě mluví když jsem lízlá, jednak...důvodů je fakt hodně. Tohle je generační problém, ani táta ani máma to neumí. Prostě jsme tichá rodina. Fakt nemám problém mlčet celý večer, ale působím potom asi dost nepřátelsky a nesympaticky...Nevím no.
Tenhle problém se v podstatě opakoval i druhý den, ale popořadě:
Naštěstí jezdily tramvaje (v malém omezeném a narvaném, potem načoudlém množství), člověk se alespoň přes Prahu nemusel vláčet pěšo. To by byla síla, bo zrovna začala bouřka. Furt sem opakovala, že si potřebuju vybrat a že si musím koupit nové boty, ale nakonec jsme honem honem jely na místo určení, protože tam na H. čekala její nej kámoška. A od tý chvíle už jsem byla fakt totální vzduch. Pořád si spolu něco šuškaly (znáš deníčku ten pitomej pocit, když si někdo vedle tebe šušká tajemství a ty jsi pátý kolo u vozu?). Jo, ještě tam byli jiní lidé, ale to byli jejich kámoši a s těma jsem si taky neměla co říct...paráááda, 5 hodin naprostého ticha (ještě ke všemu v hospodě). Můj problém je ještě horší, že když se mi něco nelíbí, tak se neumím přetvařovat a usmívat, takže jsem se ještě ke všemu ksichtila, ale jsem tichá a pacifistka, tak jsem raději mlčela a nic neřekla...

A pak jsme šli konečně na ten koncík. Aáách! Tolik krásnejch kluků, nikdy bych nevěřila, že je jich - nás? - emáků a emařek tolik. :)) Vlastně by se dalo říct, že to byl od mých 13 tak trochu nesplněný sen. Nikdy jsem nebyla na emo srazu nebo nějaký podobný volovině, ale v koutku duše jsem toužila konečně se cítit mezi svýma...Trochu mi to kazily ty dvě pipky se kterejma sem tam byla (prej: Jéžišmarja, to je hrozný, tady sou samý Emo Kids, že jsme sem vůbec chodily, koukni jak všichni vypadají stejně...něco podobnýho furt říkaly a pomlouvaly každýho koho viděly...a přitom samy vypadaly jak 100% emo pičky), ale já se nenechala otrávit. Oujé♥!
A pak to byla parádička. Vevnitř super prostory, akorát si musím stěžovat na nechutně těžký horko a nedýchatelno...Jo a docela mě překvapilo, že lidem dávali pořadatelé pásky podle věku. Naštěstí jsem s sebou měla občanku a světe div se, bylo mi už 18 (i když vypadám na 15). Udělalo mi radost, že jsem měla žlutou pásku, hihi!
Předkapely byly české, ale musím říct, že nebyly vůbec špatné. Nejsou sice v žebříčku mých top, ale fajn. A BMTH ti byli fakt -ááááááá- ! Inteligentní vyjádření, že? Ale byli úžasní. Myslím, že to byl první koncert, který jsem si doopravdy užila a odvázala se. Skákala jsem, pařila, pogovala atd. Byla to nádhera. Nádhera. A Olie Sykes, on je fakt tak krásnej jako na fotkách. Upřímně bych mu nevytkla ani jednu věc. Vypadal božsky. Né, nejsem žádná posedlá ječivá fanynka, do toho mám fakt daleko. Ale on je prostě Idol, to se musí nechat...
Potom po koncíku už to zas bylo na piču, H. mě ignorovala a furt volala tej druhej. Tyve, že já nejela na vlastní pěst, asi bych si to užila mnohem MNOHEM víc. Nejhorší je, když vám krásný zážitek otráví debilní lidi...Návrat do bytu byl nejhorší, tramvaje naštěstí jely, ale musely jsme čekat. Trvalo to dlouho a byla jsem unavená...
A pak druhý den hurá zpět na ten náš západ. Dost jsem si oddychla, když jsem byla pryč. Škrtám H. ze seznamu přátel a zakrývám velké zklamání. Jediní Horizonti nezklamali. A to je to, co si chci pamatovat...A pak ty nádherný blesky a kapky deště v noční Praze.


Pa, Sayu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bibi | Web | 19. června 2011 v 10:10 | Reagovat

ou to budu cist velmi dlouho jinak krasny lay

2 inter-slawia | Web | 19. června 2011 v 10:12 | Reagovat

nezvyčajny design :D

3 sticky-strawberry | Web | 19. června 2011 v 10:13 | Reagovat

wow to je fakt dobry :-) takovy velky :-) ale zajimavy :-) plsky kukni na muj blgo :-)

4 *Glamour Darinqa* | Web | 19. června 2011 v 10:18 | Reagovat

Taky nesnáším,když mám nějakou dokonalou představu o účesu a přijdu ke kadeřnici a ta mi to zpizdí tak,že pomalu nemůžu vylézt na ulici.=D=/

5 sayu | 19. června 2011 v 10:24 | Reagovat

Juj tolik komentářů za dvě minuty =D...(to je asi rekord)

[1]:, [2]:, [3]:, díky =)

[4]: Přesně, a nejhorší je, že za to ještě chtějí strašně peněz...

6 Neriah | 23. června 2011 v 9:04 | Reagovat

Přesně takové pocity znám... Dnes jdu zas na nějakou sešlost s bývalými spolužáky :O) Jak se to mohlo stát? :O) Zase tam budu jediná, kdo nebude moc komunikovat...
Ale vždy se tam naivně těším :-(
Šuškání vyloženě nenávidím!!!
Na základce jsem si podobnýho vytrpěla dost, ale to je to moje štěstí, že jsem vždy ta lichá.  A objekt šuškání jsem byla já, překvapivě. Jenom nechápu, že to těm dotyčným není blbý.

Hlavně, že sis ten koncert užila... I když věřím, že bez těch holek by byl ještě lepší :-)
A taky vypadám asi na patnáct :D

7 sayu | 23. června 2011 v 9:45 | Reagovat

[6]: =D No, na základce jsem si toho šuškání taky užila víc než dost, proto jsem doufala, že už se to nikdy nebude opakovat. A že jim to není blbý? Nevím no, ony (všechny "šuškalky") jsou hold někde jinde. Měla jsem za to, že je to výsada malých dětí, ale asi není...

Taky jsem vždy ta lichá, nejen na základce, i na gymplu, celý svůj život =D (ale nestěžuju si).

Užij si to na srazu, jsem zvědavá, jak ti to dopadne. Určitě dobře! (když se tam těšíš, tak ano) =D

8 Neriah | Web | 24. června 2011 v 19:29 | Reagovat

[7]: Mám pocit, že my máme někde na čele napsáno: "My jsme ty liché"! :D
Protože všichni se tak ke mně chovají. Ale když si člověk zvykne, už mu to ani nevadí.
Díky... Nakonec jsem to přežila. Jestli to bylo fajn nebo ne, to ani netuším :D
Ale všichni se se mnou kupodivu bavili.

9 sayu | 29. června 2011 v 22:22 | Reagovat

[8]: To ano, kolikrát si říkám to samé. Lichost má ale i své výhody. I když sem tam je to nevýhoda (chování druhých, jojo)...

No, těším se na svůj školní sraz, jednou po x-letech. Mám dojem, že rozhodně dopadne hůř, než ten váš (se mnou se určitě bavit nebudou). =D

10 Agnibesh | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 9:32 | Reagovat

Pěkný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.