Sousedé I.

14. května 2011 v 0:26 | Sayuri |  _Pokračovky
"Páni, to byl ale večer. Ti policajti s barevnejma trenkama neměli chybu, co?" Smál se Andy a přitom si dal mimoděk pár hnědých vlasů, které mu spadaly do obličeje, za ucho. Dělá to odjakživa, vždycky když o něčem se zaujetím mluví. Neustále si prohrabuje si vlasy. Je to takový jeho zlozvyk a asi o tom ani neví. Hrozně se mi to na něm líbí.
"To jo."Usmál jsem se na něj. "Jo a pak jak zakopnul ten číšník, co vypadal jako Charlie Sheen, a spadnul na tu tlustou ženskou, co zapištěla jak čivava, myslel jsem, že se snad smíchy pochčiju!"Pokračoval Andy. Sledoval jsem jiskřičky veselí v jeho očích a trošku jsem se zasnil. Bylo by moc hezký, dívat se do těch karamelových jiskřivých očí každej den...
"Ty Andy, nechoď ještě domů. Vaši už stejně spí. Pojď na chvíli ke mně."Prohodil jsem. Jasně, znělo to trochu jako pozvánka k sexu, ale nebylo to tak. V našem čistě platonicky přátelském vztahu, který po léta létoucí udržujeme, totiž existuje jeden prostý fakt: jsme s-o-u-s-e-d-i.
****
"Hele, nemám otevřít láhev vína?"Zeptal jsem se přes rameno a otevřel bar. Andy stál u otevřené ledničky a zíral na její obsah. Většinou jsem tu neměl nic "poživatelného" k jídlu, ale on stejně vždycky něco našel. "Hmm, třeba."Pokrčil ledabyle rameny. Nevím čím to, ale vždycky dokázal okázala ignorovat moje sentimentální a romantické nálady. Možná je to tak lepší. Alespoň drží náš - opět se budu opakovat - čistě platonicky přátelský vztah v mezích. Když říkám platonický, myslím tím ovšem platonický z mojí strany. Andy ke mě nikdy necítil nic jiného, než přátelství, to vám můžu odpřísáhnout.
"Otevřeme bílý nebo červený?"Objevil se najednou těsně za mnou, až jsem se ho leknul. Zamaskoval jsem to bleskovým výběrem lahve a rychlým zavřením baru. "Tohle." Usmál jsem se a otočil se čelem k němu. Když stál takhle blízko mě, cítil jsem, jak mi divoce buší srdce. Už dávno jsem nebyl malej školáček co by se hned rozklepal z nějakýho hezkýho kluka. Zažil jsem pár vztahů a taky pár zklamání, prozkoumal jsem už mnohé možnosti sexu...Ale když jsem vedle Andyho, mám prostě pocit, že jsem zase jenom malej zajda.
***
Jsme přátelé už roky. Když se sem jeho rodina nastěhovala, bylo mi deset a jemu pět. Tenkrát to nebyl až zas takovej rozdíl. Hráli jsme si spolu okolo bloku a dělali různý blbosti. Bavilo mě mít za kamaráda takový mrně, protože věřil všemu, co jsem mu napovídal. Díval se na mě těma svýma obrovskýma očima jako bych byl nějakej bůh nebo co...Pak nastalo období puberty a já se začal stýkat i s jinejma lidma. Andy na mě hrozně žárlil. Neměl tady jinýho kamaráda než mě a já jsem mu najednou nevěnoval pozornost. Sakra, mrzí mě že jsem byl na něj takovej. Musel se cítit hrozně osaměle...Pak ale i on vyrostl a našel si svoje vlastní přátele...Uplynuly asi tak dva roky, co jsem o něm skoro nic nevěděl. Potkávali jsme se jenom na chodbě, sem tam spolu prohodili pár slov, jinak nic moc...Pak jsme se ale jednou setkali v hospodě. Bylo to divný, koukat na svýho velkýho-malýho kamaráda z dětství, jak popíjí. Najednou už to nebylo to usmrkaný dítě. Vyrostl z něj zatraceně krásnej kluk. Dali jsme se tu noc do řeči a zjistili, že si pořád rozumíme. Andy se sice vzhledově změnil, ale zůstal povahově pořád takový, jakého jsem si ho pamatoval. Od tý doby jsme spolu chodili ven a povídali si jako za starejch časů. Jasně že to nebylo stejný jako dřív. Už jsme nebyli děti. Ale bylo to fajn...Sblížili jsme se.
Najednou to nebyl kluk odvedle, ale můj dobrej kámoš. Na tohle období vzpomínám fakt rád. Vždycky když bylo jednomu z nás smutno, přešli jsme jenom chodbu a cinkli na toho druhýho. A tak jsem ho míval čas od času nakvartýrovanýho v pokoji a poslouchal jeho nářky na rodinu, kámoše, školu. Čas od času mě žádal, jako staršího, o radu. Líbilo se mi to, dělat mu učitele. Lichotilo mi, že bere moje názory tak vážně...Když nad tím tak přemýšlím, tehdy jsem ho ještě pořád vnímal jako mladýho puberťáka, ačkoliv mi všemožně dokazoval, že jím není. Tím myslím, že se Andy nikdy nechoval jako nějakej blbej náctiletej spratek. Vlastně to byl vždycky dost rozumnej a vyspělej kluk...
***
No, a tak jsme tu, v bytě kterej mi milostivě přenechali naši, než se odstěhovali do ameriky, oba dospělí (no i když je fakt, že Andy teprve čerstvě), se školama za sebou (já vejškou, on střední) a popíjíme červený. Je vedle mě na gauči, vypráví mi nějakou historku a jak se směje, na tváři se mu dělají dva rozkošný ďolíčky. Ach jo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.