Ono

13. května 2011 v 0:27 | Sayuri |  _Jednorázovky
Malé Ono se krčilo se mezi stíny jasmínových keřů, které tak krásně pronikavě voněly, a tichoučce to kňouralo. Bylo samo na celém světě, tak vystrašené, tak polekané, že nevědlo, co má dělat. Bálo se vystrčit hlavu zpod těch krásných voňavých keřů a udělat krok do neznáma. Ono to stejně neumělo kráčet, bylo moc malinké, čerstvé a nezkušené. Nevědělo, kam by mělo jít a co by mělo dělat. Jediné, co tomu bylo jasné, bylo, že musí dýchat zhluboka a svýma obrovskýma vykulenýma očkama bedlivě sledovat ten podivný svět. Cítilo se ztracené. S každým zakňouráním víc a víc doufalo, že k němu přiběhne máma, ta velká teplá věc, a že do s klidným předením ukolébá ke spánku. Ale nikdo nepřicházel.
***
Uběhlo několik hodin. Malé Ono bylo stále pod zářivými jasmínovými keři, ale obloha pomalu temněla. Ono už nekňouralo. Mělo za sebou první ošklivou zkušenost. Veliká věc rozhrnovala svýma ztrouchnivělýma rukama maličké keře a se syčivým hlukotem něco hledala. Znělo to ale moc záludně, to volání té zlé věci. Ať už toužila po čemkoliv, Ono by se vživotě nerozběhlo vstříc těm pařátům. Nedůvěřovalo tomu. Instinkt tomu napovídal, že by to nebylo dobré. Po dlouhé době hledání To odešlo.
***
Ono sedělo. Už něbylo tak semknuté a stisknuté, naopak to mělo velká očka a drobná ouška pečlivě nastražená a rozhlíželo se po Světě. Bylo tu, co se dá dělat. Muselo se otřepat a jít dál, nebo - jak tomu napovídal instinkt, by zemřelo. Přesto ještě párkrát zkusilo anonymně zavolat kohokoliv na pomoc. Není divu, nikdo nepřišel.
***
Byla temná noc. Ono přerývaně dýchalo. Možná onemocnělo ze zimy? Bylo skutečně moc chladno. Třáslo se to a osamělostí to plakalo. Veliká očka byla zalitá nespočtem drobných kapek. Klouzaly ven jedna po druhé - ani nevěděly jak.
Všechny zvuky byly zesílené. Svět hučel. Byl moc, moc hlučný a teď v noci se zdál ještě méně krásnější, než ve dne. Tmavé listy se třpytily ve svitu úplňku a Ono bylo vyděšené. Kde je teplo? Kde je Cokoliv?
***
Blížila se půlnoc. Ono se odvážilo pohnout a udělat pár nesmělých krůčků. Neúspěšně. Bylo teď celé mokré, protože před chvílí pršelo. To mu moc nepomohlo, protože ještě více promrzlo. Už se neodvážilo vydávat zvuky. Před chvilkou totiž znovu slyšelo šustění větví. Instinktivně tušilo, že to není přítel, co se takhle plazí mezi kořeny. Och, mělo takový strah, ubohé a maličké. Kéž by ho tu noc mohlo něco ochránit. Kéž by tam něco bylo. Ale listy jen tiše šuměly a krutá příroda lehoučce spouštěla z nebe tmavé kapky.
***
Obloha dostala z uhlově černé pouze našedivělý ráz a pokryla se celá tlustými a těžkými mraky. Ono pomaloučku prolézalo kořeny. Bylo nemotorné. Několikrát se dost ošklivě škráblo. Ale moc na to nedbalo. Daleko víc to bylo ztrápené z toho, že se ztratilo. A to se sotva před chvílí narodilo. A už bylo ztracené a zbloudilé. A taky především neskonale, navždycky, smutné.
***
Obloha se začala rozjasňovat. Těžký noční vzduch jakoby se najednou zlehčil. Onu už dýchalo lépe, méně mělce, pravidelně. Ale celé Onovo tělíčko pálilo. Chudák maličké. Ó chudák maličké zbloudilé.
Bylo to vlastně poprvé, co se dostalo pryč ze svého omezeného světa keřů. Najednou bylo Venku. Dotýkalo se blátivé hebké hlíny a místy překvapeně čvachtalo v kalužích vody. Stále si dávalo dobrý pozor na temné plouživé stíny, ale už se jich tolik nebálo. Objevilo totiž svoje maličké zoubky. Ono se stalo odvážné.
***
První sluneční paprsky probleskly temnou ranní oblohou. Bohužel neměly dostatek síly, aby prohřály křehké Onovo tělíčko. Jenom se ho mělce dotýkaly, skoro jako mateřské dlaně. Ono si hrálo a pokračovalo v cestě do ztracena. Najednou se těsně vedle Ona objevil dlouhý stín. Ono se překvapeně otočilo a nachvilku hrůzou zadrželo dech. Pak to něco tvrdého a bolestivého kouslo Ona do bříška a jak se naše malé Ono leklo, svalilo se na zem a překvapeně kníklo. Zase slyšelo ty ošklivé zvuky, které si Ono pamatovalo již z předcházejícího dne. Byla to ta samá věc, která po něm pátrala a hledala ho mezi keři. A tak tu maličké překvapené Ono leželo, zcela paralyzované šokem a hrůzou. Nevědělo, co si počít. Nikdo tomu neřekl, proč tu je, tady na Světě, ani co si má s tímhle počít. Najednou ta hrůzná věc kousla znovu. Onovo tělíčko se bezvládně svalilo do trávy. Veliká bolestí vykulená očka hleděla na modré nebe. Obloha se jako zázrakem vyjasnila. Jako by chtěla Ona uchlácholit, potěšit, přívětivě pohoupat. Skutečně, Svět se s Onem houpal. Maličké nic neříkalo. Nerozumělo tomu. Proč přišlo na tohle zlé místo? Bolelo to.
***
Poslední pohled Ona patřil jasmínovým keřům. Byly tichoučké a houpavé, vypadaly jako rozmlžené mraky plné barevných peříček - poupátek. Působily najednou jinak. Tak domácky a hřejivě. Ono si na chvilku přálo, aby bylo znovu mezi těmi tichými kamennými stálicemi, aby na chvilku mohlo zavřít oči a oddechnout si. Najednou Onu probleskla hlavou vzpomínka. Bylo to těsně předtím, než vydechlo naposledy. Vzpomínka na mámu. Měla nádherné velké oči, tak teploučké a laskavé. Usmívala se. Teď budou navždy spolu. Určitě to teď bude lepší. Už to bude jenom lepší. "Maminko..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.