Duch

30. května 2011 v 23:31 | Sayuri |  _Jednorázovky
Warning: Boys love.
Názor: velmi dobrá povídka.
Vyvolává pocit: nepříjemný.
_________
Já nevěřím v zázraky. Věřím v lásku na první pohled, v teplo lidského těla i třpyt v očích. Věřím v hvězdné nebe nad sebou. Věřím na věci mezi nebem a zemí.
-----
Poslouchal jsem tikání velkých stojatých hodin, které stály na konci chodby, pevné a nerozbitné, přesně takové, jaké zůstaly po staletí. Tikaly s neomylným a přesným odpočtem. Neznaly náš světský čas a ignorovaly všechny pokusy o přeřízení. Vždy a znovu se vracely do svého neměnného tempa, do svého záhadného pásma a všechny hodináře tím vyváděly z míry. Mě ovšem ne. V naší rodině bylo odjakživa plno podivných věcí, mnohé z nich nevysvětlitelné, které by všechny ostatní mohly děsit, ale mě připadaly jenom k pousmání. Naše famílie, plná dlouhého a strnulého rodokmenu, se zastavila až s mým narozením. Jako od mužského potomka se ode mne čekalo zplození dalších a dalších a dalších. Měl jsem se vdát, pořídit si rodinu a usadit se na našem hradě, který odolal zásahům památkářů i politiků a jiných představitelů, a mít budoucnost. Ovšem to bych nesměl být černou ovcí rodiny. Ale koneckonců, po vymření všech ostatních příbuzných se mi ono "usazení" na hradě podařilo.
Naše sídlo je okázalé. Plné romantických - s trochou představivosti středověkých - zákoutí a malebných hradních věží. Stojí na kopci zvaný Záhořův Stolec, a jak si sami můžete domyslet, zrovna velké popularitě se netěší. V létě se před branami sem tam objeví zvědaví turisté, ale jakmile zjistí, že starověké sídlo nepřijímá žádné zbloudilé pozorovatele, zase rychle odjíždějí do příjemnějších krajin. Okolí hradu tvoří především nepropustné trnité křoví a v dálce je možno zahlédnout ostré špičky jehličnanů, tvořících temný šik. Prvních pár nocí, abych se přiznal, jsem měl opravdu děsivé sny, ale s postupem času jsem si na morbidní a tísnivé prostředí zvykl a nyní mi připadá spíše rozkošné. Občas si říkám, jak je směšné, že se tu lidé bojí. Vždyť je tu jenom příjemná příroda, spousta káňat, a divoký les.
------
Dnešní noc jsem měl neklidné spaní. Zdálo se mi, že slyším sténání z východní věže. Probudil jsem se s chabým výkřikem, celý zpocený. Chvíli jsem nechápavě ležel v posteli a pak se mi zase podařilo usnout. Byla to jenom hloupá noční můra.

K snídani mi Johnathan uvařil míchaná vajíčka a podával je s bílým chlebem. Chvíli mi připadalo, že žvýkám syrové maso. Lekl jsem se a vyplivl obsah na talíř. Přede mnou ležela rozžvýkaná vajíčka. Zasmál jsem se. Musel jsem na chvíli zpanikařit, asi to byl dozvuk té děsivé noci. Nevím čím to je, že se mi zase začíná spát hůř. Pořád si opakuju, že jsem doma, že tohle patří mým předkům a já jsem právoplatný majitel. Žily tu celé generace, tak proč krucinál, tu nedokážu žít já? Možná je to tím, že jsem přecitlivělý. Vážně je to kvůli tomu, že jsem gay?
------
Tu noc jsem šel spát brzy. Spal jsem jako dudek. Nic zajímavého se nestalo. To nejdivnější přišlo až ráno. Vzbudily mne hodiny. Ty staré, s nereálným časem, a neměnným, nikdy nebimbajícím ciferníkem. Byl jsem si jistý, že jsem slyšel jejich úder. Třikrát.
------
Odpoledne se mi udělalo nějak nevolno. Odešel jsem na chvíli do knihovny, abych se trochu rozptýlil a udělal si pomyšlení na něco hezkého. Otevřel jsem svou oblíbenou knihu, když v tom jsem zaslechl divné sténání. A nepocházelo od naší dogy, která byla momentálně venčená v parku rodinným sluhou Jonathanem. Hrůzou se mi zježily chloupky na rukou. Rozhlédl jsem se, abych identifikoval, odkud ten zvuk pochází. Zdálo se mi, že odněkud za knihovnou. "Možná jsou tu tajné dveře?" Napadlo mě. Ale stejně jsem neměl chuť se za zvukem vydat. Zaklapnul jsem knihu a co nejvyrovnanějším krokem, nebo spíše takovým, jakým jsem byl schopen, jsem se vydal za psem a sluhou, abych se trochu uklidnil. Buď mi naprosto hrabe, nebo je to vítr, anebo…kdo ví.
----
Celou následující noc jsem sebou divoce házel. Nedokázal jsem se uklidnit. Neustále se mi živě vracely vzpomínky na zážitek z knihovny. To sténání. Skoro bych řekl, že bylo lidské. Chlapecké. Trvalo mi dlouho, než jsem usnul. A když už se to konečně podařilo, zdál se mi zvláštní sen:
----
Kráčel jsem po chodbě, oblečený v hedvábné bílé košili, takové, jakou kdysi nosívali muži na spaní. Pomalu, abych - nikoho?- nevzbudil, jsem se proplížil do knihovny. Vzal jsem do ruky knihu Písky Sahary a zatáhnul. K mému překvapení jsem se však otočil k protější zdi, na které stál místo bývalého tři metry vysokého portrétu kněžny Anny prázdný vchod. Pomalu jsem se vydal po točitých schodech a cítil v sobě zvláštní - touhu. Bylo mi divně, cítil jsem se vzrušený i plný obav a starostí najednou. Pak jsem tiše proplul do místnosti tři krát tři metry a s vášnivým pohledem prozkoumal její obsah. Na bledé užmoulané lavici seděl krásný chlapec. Měl kaštanovou kudrnatou hřívu a oči jako lískové oříšky. Líbil se mi. Cítil jsem, jak se mi do údu hrne krev. Začínalo mě ovládat vzrušení. Chlapec však moje nadšení nesdílel. Mlčel, byl pobledlý, hubený. Vypadal omámeně a slabě. Jakoby tam pobýval delší dobu. Nebránil se ovšem žádnému z mých doteků. Hladově jsem kroužil po jeho těle, zuřivý touhou. Nemohl jsem odolat jeho malým černým bradavkám a povadlému penisu. Sváděl mě jeho malý zadeček. Cítil jsem v sobě vzrušení, jaké jsem v životě nezažil. Vzrušení, ale zároveň strach, nechuť, bázeň a třes. Brzy jsem do něj proniknul. Nebránil se, jenom zasténal. Vykládal jsem si to jako vzrušení, ale v koutku své mysli jsem tušil, že je to bolest. Trvalo to dlouho. Užíval jsem si každou jeho reakci, každý nádech i výdech, každičký kousek jeho mladé pokožky. Ó, žena by nikdy nemohla v tomhle netvorském těle vyvolat tak silnou a mocnou touhu!! Když bylo po všem, pohlédl jsem mu do obličeje. Měl zavřené oči a tváře mokré od slz. Ani jsem si nevšimnul, že plakal. Pojala mě hrůza. Zbrkle jsem vstal a otočil se na patě. S úprkem jsem odcházel. Rozhodl jsem se, že to bylo naposledy. V jeho i mém životě.
----
Probudil jsem se jednu hodinu po půlnoci. Za okny visely černé mraky, bylo slyšet jenom tikání hodin a tlukot mého srdce. Věděl jsem, co musím udělat. Někde je tu ukrytá pravda. Byla v mém snu? Tohle místo je prokleté. "Bim." Ozvaly se hodiny. Srdce mi splašeně bilo. Můj předek tu zneužíval mladého chlapce! "Bim." Ozvaly se hodiny. Omámil ho, znásilňoval a věznil v tajné komnatě. "Bim." Udeřily hodiny potřetí. Ten chlapec tu stále je. "Bam." Dotloukly naposledy. Najednou jsem neslyšel vůbec nic. Uvědomil jsem si, že i ono pravidelné tikání přestalo. Do uší se mi nahrnula krev. Nevnímal jsem nic jiného, než zvláštní šumění. A najednou - ledový, chladný dotyk. Myslel jsem, že hrůzou zemřu. Nemohl jsem se ani pohnout. Zíral jsem do chlapeckých očí. Lískově oříškových.
----
Druhého dne ráno se na dvoře nahromadila skupina policejních aut, několik patologů a pár doktorů. K tomu se přimíchali všudypřítomní lovci senzací, pisálkové a novináři. Doktoři nakládali do sanitky na smrt vyděšeného černovlasého muže, majitele pozemku, hrdého šlechtice a držitele tří řádů; patologové zkoumali obsah kostí v malé nevětrané místnosti a předběžně odhadovali, že se jedná o kostru mladého muže, starou cca 350 let; policisté se pak snažili vysvětlit otravným novinářům a redaktorům, co se vlastně událo. Jenom smutný opuštěný chlapec pomaloučku kráčel k tmavým stojatým hodinám na konci chodby. Nikdo si ho nevšimnul. Měl hnědé kudrnaté vlasy a půvabnou tvář. Teprve nyní jej pustili. Mohl jít. Už ho nikdo nikdy nebude věznit. "Achh..."Vydechl a znělo to jako vítr. Pak se s pláčem pomalu ponořil do starých hodin, které již netikaly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neriah | Web | 2. června 2011 v 12:20 | Reagovat

Já miluju tvoje povídky. Vážně.
Tohle bylo... Úžasné. Ani neznám slova, kterými bych vyjádřila, jak moc na mě tohle dílko zapůsobilo.

2 sayu | 3. června 2011 v 12:29 | Reagovat

To jsem opravdu ráda. Díky tobě mám chuť zase něco psát. Chytila jsem druhou múzu, jdu zase něco sesmolit! =D

A děkuji ti, Neriah!=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.