Do pekla a ještě dál

2. května 2011 v 22:26 | Sayuri |  ☞Myšlená myš
Zdravím. Míváte taky takové ty dny, kdy se nic hrozného nestalo a přesto je vám do breku a cítíte se nešťastní? Právě teď mě chytnul jeden takový. Z FB zmizel jeden kluk, co jsem ho záhadně považovala za kamaráda, ačkoliv jsem ho v životě neviděla a bavila jsem se s ním jenom příležitostně - přes chat a jiné blbinky. Přesto, když je najednou jenom "error uživatel" na jeho místě, mám pocit, že něco zmizelo. Tak jako kdysi zmizela z mého srdce moje nejlepší kámoška. Dneska, právě proto, že je to jeden z těch dnů, bych chtěla vzpomínat na věci, které mi chybí a které jsem kdysi zažila. Chybí mi přátelství a jedno moc báječné léto svobody. Chybí mi randění a - ačkoliv osobně nejsem moc velký fanda - polibky. Chybí mi bláznovství. Je mi smutno a mám pocit, že všichni z mého života mizí. Vypařují se postupně, pomalu a jednou tu nebudou. A já budu držet v rukou ovladač od televize nebo pc myš nebo budu koukat na staré zašlé fotky a možná mi to dojde. Že sem se rozhodla to tak vést a zůstat nakonec sama...Existuje jedna zvláštní věta: Rodíme se sami a sami taky umíráme... Jenže sami nežijeme, a to je ten problém. Všechno mi utíká a mizí a moje křehká vybalancovaná rovnováha (po mnoha a mnoha a mnoha depresích, o nichž chci taky jednou napsat článek...aneb jaké to je proležet celé dny a nemít ani sílu vstát z postele) a já zase padám. V šoku se snažím chytit nějakého pevného bodu a tak popadám všechno okolo sebe. Ale nikdo a nic se mnou nechce ani nebude padat. To je ironie, co? Stoupáme vždy ve společnosti lidí, ale padáme - sami.
Víte jak je to ubohé? Trápit se a škrábat do výšky? Jestli je cesta cíl, pak by mělo stačit užívat si každého dne, každého detailu, užívat si "procházky". Jenže někdy to prostě nestačí. Občas se chceme někam posunout a pokročit v cestičce dál. Abychom to mohli udělat, musí být nějaké světélko, které nás popotáhne...Cíl. Ovšem, existují i případy, kdy se na cíl nedosáhne. Kdy je člověk schopen říct, že se mu cíl nesplnil? Po měsících? Po letech? Na konci života? ...Některé cíle bývají časově omezené. Je třeba po nich sáhnout dokud jsou k mání. Ale není to tak, že zavřou-li se jedny dveře, otevřou se hned za rohem další? Není.
(...)
Víte co nemám na životě ráda? Houpání. Chvilku se držíte při zemi a pak to přijde - bác! Jste v nebi. Zatímco let do nebe je extrémně rychlý, pád z nebe je dlouhý, velmi dlouhý, a dokáže pokračovat až do záporných hodnot. Do pekla a ještě dál...Kdysi jsem si představovala peklo jako horkou podzemní jeskyni, kde jsou obrovské kotle a do nich čerti hází hříšníky. Dnes si představuji peklo jako bezednou jámu - na jejímž DNĚ je tma. Není to ale záležitost světla, spíš záležitost hmoty. Je těžká, hustá, hmatatelná. Živá. A bolí. Je to to, co cítíte uvnitř sebe, v srdci nebo kde, co vás nutí k pláči. Je to jakobyste se pokoušeli nadechnout a jenom sípali. Taková je tma tam na DNĚ. A je tam pláč. Někdo vedle vás srdceryvně pláče, ne, řve šílenstvím a bolestí, a tak ho hledáte. Bloudíte tmou a hnusí se vám. Ale nikdo tam není. Jenže vy ten řev pořád slyšíte. Jste vyčerpaní a chcete spát. Ale hrůza, strach, bezmoc a bolest vám to nedovolí. Chcete pomoct tomu "stvoření" co tak nelidsky sténá a řve a občas volá o pomoc. Ale nějak to nejde. A pak v jednom hrozném okamžiku zjistíte, že to jste vy. Že to vy řvete. Že tam nikdo jiný kromě vás není.
To je peklo.

Ne, na závěr by mělo být něco jiného.
Vy drahé, dobré duše!
Leťte do nebe, ne do pekla. Do nebe a ještě dál.

Sayuri
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.