Anděl

9. května 2011 v 17:14 | Sayuri |  _Jednorázovky
Velmi drsná povídka, lehce abstraktní. Povídka o bolesti, o samotě, o hrůze. O odpornosti. Expresionistická, možná. A zlá.
***
,,Prosím, prosím, neopouštěj mě...!" Zašeptal jsem a zavřel unavené oči. Prohrábl mi vlasy a něžně se usmál - poznal jsem to z toho krátkého vydechnutí znějícího jako vánek hrající si se stébly trávy. Opatrně mi přejížděl po krku bříšky svých prstů a já cítil, jak mi z toho naskakuje husí kůže. Miloval jsem tyto okamžiky - když tu byl, když jsem cítil jeho doteky i vůni, když jsem s ním mluvil - to všechno totiž dokazovalo, že skutečně existuje. Svou prostou existencí dokazoval, že nejsem sám, tak zoufale, opuštěně SÁM. Naklonil se k mému uchu a tichoučce mi pošeptal: ,,Neboj se. Já tě NIKDY neopustím. Jsem tvůj a ty jsi můj. Budu tvým snem a ty budeš tím mým. Dokud budeme snít, budeme navždy spolu." A já, ačkoliv jsem jeho slova úplně nechápal, jsem mu věřil. ,,Ano, vždycky tu pro sebe budeme. Ty zachráníš mě a já zase tebe." Zašeptal jsem mu na oplátku. Z mého oka se vykutálela drobná slza a dopadla na jeho bledou, sametově hebkou pleť. ,,Promiň." Vydechl jsem, vzal do ruky kus staré prošoupané pokrývky, která - pokud si dobře vzpomínám - je takováhle stará, ošoupaná, flekatá od krve a spermatu už od mého příchodu, a pokoušel jsem se slzu setřít. Když jsem se však jeho prstů dotknul, ucuknul. Nevím jestli dřív nebo později než já, nicméně odtáhl se. ,,Ne…ne…prosím…to nic není..."Zakoktal jsem. Nedokázal jsem snést pomyšlení na to, že za chvilku teplo jeho náruče zmizí, že tu za chvilku nebude. Nedokázal jsem umlčet ten pocit hrůzy, že Démonovi budu muset zase čelit zcela sám. ,,Už je čas, musím jít. Promiň mi to! Pamatuj však, že i když tu nejsem, jsem ve svých myšlenkách stále s tebou. Nikdy tě neopouštím… Je mi to tak líto - ale nemůžu ti pomoci…když je tu On. Odpusť mi…" Z jeho pomněnkově modrých očí se vykutálely kapky slz, velikosti diamantů. Zavřel víčka - snad aby se uklidnil, nebo aby z nich dostal ten pohled smutku, beznaděje a viny, a pak je zase otevřel. A skutečně, v jeho očích už nic nebylo - ani stopa po nějaké emoci či pláči. Vůbec nic. Byly prázdné. Tak bezedně, odporně prázdné. A já věděl, co to znamená. Démon přichází…
***
Ležel jsem na zádech, rovný jako prkno, a zíral jsem do stropu. Na mém mase - kusu těla, nebo jak se tomu dá říkat, ležela ledabyle pohozená přikrývka. Byla mi zima - ostatně, co by se dalo čekat, když jsem byl celý nahý. Nebyl jsem však s to, pohnout se a do deky se zabalit. Vlastně jsem nebyl schopný udělat jakýkoliv pohyb. Bál jsem se totiž, že když se pohnu, má prázdná mysl se probudí a odehraje mi zpětně, to všechno, co před chvilkou proběhlo - bál jsem se, že znovu uvidím a ucítím jeho dlouhé prsty, jak nenasytně kradou zbytky mojí nevinnosti, že uslyším jeho odporný dech, rychlý a neuspokojený, hladový a chtivý, že uvidím Démonovy zelené oči, ty prokleté kočičí oči, které se v mých snech barví do karmínova a sají ze mě poslední zbytky energie, dokud nepadnu na tvrdou zem a nezemřu…Bál jsem se, že když poručím svou nehybnost a když si přestanu namlouvat, že jsem jen kámen nebo socha, kterou zde někdo vytesal, propadnu šílenému pocitu zoufalství, který se mě zmocňuje vždy po tom. Třásl jsem se. Tolik jsem potřeboval svého anděla, aby mě přikryl, pohladil po vlasech a pošeptal mi, jak moc mu na mě záleží. Ale nebyl tu. Ačkoliv jsem ho stále volal, šeptal jsem jeho jméno, on nepřicházel. On nikdy nepřijde, když ho volám. Obvykle se tu zjeví až o hodně později, ničehož nic, chvilku se tu zdrží, a pak zase odejde. Kam, to nevím. Nic mi neříká. Jenom to, jak mu na mě záleží. Říká, že mě chrání. Nevěřím mu, ale…potřebuji si myslet, že existuje, že mě miluje. Potřebuji to vědět, protože kdybych to nevěděl, zbláznil bych se. Zbláznil a ječel a vřeštěl (tak jako Ian tehdy), dokud by Démon nepřišel a neusekl mi prsty - jeden pěkně po druhém. A pak bych vřeštěl ještě víc a postel by se zalila krví, potůčky by stékaly dolů a kapaly a kapaly a kapaly, až by pokryly celou podlahu velkou louží. A Démon by tu stál a díval se na to a smál se - smál by se tím svých divokým, krutým a štklivým smíchem. Chechtal by se tomu (tak jako Ianovi tehdy). A já bych pár hodin na to v obrovských bolestech zemřel…Ale to se nikdy nestane, protože můj anděl existuje. Chodí za mnou a šeptá mi, jak mě miluje. Já nejsem blázen, nejsem blázen, nejsem, nejsem, nejsem, nejsem…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.