Podivuhodnost

22. dubna 2011 v 20:20 | Sayuri |  ☞Myšlená myš
Podivuhodnost je super název pro článek, ale né že bych měla o čem psát. Omluvte prosím mojí přeplněnou a unavenou hlavu, bude si teď jenom povídat sama pro sebe, aniž by měla co sdělit. A s největší pravděpodobností to nikdo nebude číst. Ale to je podle mě spíš výhoda...
Blíží se maturita, přesně za 3 dny mi to začne. Jakmile se rozběhne ten kolotoč, už ho nepůjde zastavit. Ale mám takový divný pocit, že ten kolotoč je už rozběhnutý, vlastně asi běží už celkem dlouho, dýl, než vůbec sama tuším....Pilotní díl seriálu "Dead like me" mě tak trochu donutil přemýšlet o věcech, které jsem si sama pro sebe nedávno uzavřela - myslím tím samozřejmě taková ta moje nudně oblíbená témata života a smrti, smyslu existence, lidského života, jeho váhy atd. Je dost pravděpodobné, že nad tím někdo sem tam přemýšlí, ale já mám poslední dobou pocit, že se to ke mě pořád vrací ze všech stran a cítím se kvůli tomu divně. Myslím na to až moc často. Né na smrt či sebevraždu, to proboha v žádném případě, ale myslím na to divný prázdno tam uvnitř sebe a přemýšlím, co mě čeká. Chvílemi mám pocit, že žiju poslední rok svého života a nelituju toho - však víte, rok 2012 má údajně být ten konečný - a chvílemi cítím jakousi naději, že planeta Země bude dál existovat a její život se nerozplyne do prázdna, tak jak si to všechny ty počítače i Mayové spočítali.
Musíte mě opravdu omluvit, protože moje myšlenky lítají sem a tam z jedný strany na druhou a skáčou tak rychle z tématu na téma, že je ani já sama nedokážu chytit. Mám toho v sobě momentálně spoustu a potřebuji to někam zase vypustit. Bohužel neumím psát tím krátkým rychlým způsobem, abych nechala všechno postupně a uspořádaně vyplout ven...
Moje máma chce opustit svého přítele. Sestra mi vyprávěla, že se poslední dobou pořád hádají a mamka brečí. Já jí viděla brečet jenom jednou nebo snad dvakrát, maximálně čtyřikrát v životě. Ona se mi vždycky snažila dokázat, že je strašně silná. Obdivuju jí za to...možná jsem už tehdy tušila zkázu, když jsem od nich odcházela?...kdo ví. Mám strašnej pocit. Protože to co cítím šestým smyslem se mi vždycky potvrdí. Mám strašný pocit, protože jsem jiná. Ne, to teď už zase nesouvisí to s šestým smyslem. Souvisí to s mým okolím. Vždycky cítím a myslím naopak, než všichni ostatní. Jednou jsem si dala tu práci a četla takový ty numerologický horoskopy, který člověka rozeberou podle data narození až do morku kostí. V podstatě mi to souhlasí - jsem člověk, který bude vždy jiný, vždy opačný, snad to můžu nazvat originalitou, ale bohužel, pro mě to znamená jenom SAMOTU. Protože tohle je asi tou pravou příčinou - ta moje jinakost a pak hlavně ta moje hrdopyšnost a tvrdohlavost...ééé, já to tak nenávidím. Sebe, nenávidím? Sebenenávist. Ha, ha. Z toho už jsem vyrostla. Ale nedokážu se mít ráda, sorry. Prostě to respektuju - jako kdybych byla jen pozorovatel uvězněný v cizím těle a sdílela myšlenky a názory s nějakým jiným "jádrem". Tak si teď připadám. Nemám to jiné "jádro" ráda, ale respektuju ho. Už žádná nenávist, jen to ne. Nenávidět svět a sebe je ta největší blbost, tím si váš život akorát pose*ete tak, že už nepůjde zpravit. Chtěla bych si dát facku za svoje minulé já, které všechny nenávidělo. Přála bych si mít tu moc se vždycky, když takhle začnu přemýšlet, proplesknout.
Ach, momentálně je ve mně jakási bublina prázdna. A ta začíná být citlivá a chce vrnět a mít něco ráda. Ale nemá co tam do toho prázdného prostoru nacpat a tak se jenom houpe ve vzduchoprázdu a lochtá mě uvnitř mého prázdného srdce. Přála bych si být normální. Víte, taková ta blbka, jakých jsou dneska miliony. Co jsou hezký, spokojeňoučký, rozmazlený, myslí jenom na vztahy a na šminečky a na módičku a tak dále. Co si povídají s kamarádkama a v létě se opíjí s kámošema na chatě. Takovým holkám je u prdelky vyšší dobro, duchovno, mystično, je jim ukradená matematika a fyzika a vědy, nezajímá je umění (pokud jim ovšem designeři zrovna nemodelují vysněné oblečení nebo nábytek do pokoje) a tak dále. Mají jednoduchý život. Najdou si kluka, na druhý, třetí, možná jiný pokus, dají se s ním dohromady, budou šukat, mít děti, stanou se z nich mámy, vychovají děti, budou myslet na nákupy jídla a na práci a na uklízení a pak umřou. A chvilkama budou možná zaujaté a okouzlené něčím výjimečným a jiným - ale ony to stejně neuvidí...a taková chci být i já, abych nemusela trčet v kruhu své mysli, osamocené a znuděné a nešťastné.
Život vůbec je podle mě v zajetí našich myslí, jedině tam probíhá, nikde jinde. Naše mysl nejprve konstruuje život a poté ho srdce nebo duše naplňují reálností a existencí. Když se tyhle holky rozhodnou svou myslí vytvořit si život ze vztahů a šminek a módy a co já vím čeho, budou ho mít, bo to jejich srdce vyplní a uskuteční. Toliko k mému názoru na vztah duše/srdce a rozumu....
Už je článek moc dlouhý? Dobře...Je čas přestat psát. Stejně se mi neulevilo. Bylo by fajn mít kamaráda, kterému bych tohle mohla vyprávět a on by mě pochopil. Můj anděl - nezlob se- mě už začíná trochu nudit, zvlášť když je imaginární. Ale moje mysl ho chce a tak je reálný. No jo no, jsem magor. A může za to škola. Poslední dva dny jsem moc a moc pracovala a jsem z toho vycuclá. A unavená...a kní a kňá a ú a bů a bé, nebudu si stěžovat. Život je totiž i fajn a já vám ho nechci otrávit.
No nic, užijte si Velikonoce, zdraví Sayu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.