Závislost na MMORPG

23. ledna 2011 v 18:07 | Sayuri |  ☞Myšlená myš
Tenhle článek je VAROVÁNÍM. Myslím, že je až příliš snadné spadnout do závislosti na online hrách. Možná že je to i stejně nebezpečné jako závislost na drogách, alkoholu nebo třeba automatech.
Přečtěte si to a zamyslete se nad tím.
(Píšu to ze své vlastní zkušenosti...)
****
 Online hry - konkrétně MMORPG - jsou sociální hry, kdy jde o to získávat zkušenostní body plněním questů - úkolů (obvykle zabíjením různých monster) a postupovat tak v levelech až např. na nejvyšší úroveň.
******
 Všechno začalo jednoho dne - sestra hrála nějakou hru a já se nudila. Koukla jsem se k ní a uviděla maličkou postavu, jak seká do nějakého zvířete, ze kterého vždy vypadly peníze a třpytivé koule, které létaly až k postavě (zkušenostní body ;D). Zalíbilo se mi to - do té doby jsem hrála jenom "3D" hry stylu Lara Croft nebo The Sims 2. Stáhla jsem si to, vytvořila si účet a přihlásila se do hry. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že všechny ty postavy pobíhající okolo jsou skuteční lidé, připojení na stejný server jako já - mohla jsem s nimi komunikovat a to se mi líbilo. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na ovládání a způsob hry. A pak jsem se do toho pustila. Zpočátku to bylo prostě jen nadšení - líbila se mi grafika, líbily se mi ty třpytivé koule, které postupně naplňovali "baňku" až dokud moje postava nepostoupila v levelu (ten třpytivý proud světla, když se tak stalo, byl taky dost působivý). Ze začátku šlo levelování rychle - během několika hodin jsem už byla v desátém levelu. Objevila jsem další věci, jako je cestování, nakupování výbavy, soupeření mezi postavami nebo cechy. Taky jsem mluvila s pár lidmi, plnila questy spolu s nimi. Bavilo mě to. Jediné co mi trochu vadilo bylo to zabíjení příšer. Třeba vlci a medvědi vypadali až moc skuteně - říkala jsem si: Proč bych měla zabíjet něco co vypadá jako reálné zvíře? Není to moc násilnické? Ale pak mi z nich vypadávaly různé věci a mě to začalo být fuk.
Jednoho dne mě okouzlil jeden šaman z vysokého levlu. Líbilo se mi, jak mluvil, jak se pohyboval, jakou měl výbavu. Zjistila jsem, že čím je člověk vyšší level, tím více věcí může podnikat, jako třeba rybařit, založit cech, jít do různých jiných zemí, porazit víc nepřátel atd. Taky jsem zjistila, že o takové mini-levelky, začátečníky, jako jsem byla já, se nikdo nezajímá. Abych si mohla např. najít partnera pro svatbu, musela jsem mít minimálně level 30 a víc. Abych mohla splnit těžké questy (a získat tak hodně zkušenostních bodů), musela jsem mít podporu ostatních a jít na to spolu s nimi. A tak bylo důležité dávat peníze do výbavy, zbraní, postupovat stále výš a výš. Najednou už to nebylo tak jednoduché. Levelování šlo ztuha, ale já už byla rozhodnutá, dostat se do nejvyššího možného levelu. Víte, já byla vždycky dost soutěživá.
Dále to asi nebudete tak úplně chápat - ale mě to najednou šíleně moc začalo bavit. Byla to nová a jiná realita a protože ve skutečném světě jsem neuměla navazovat kontakty tak snadno a cítila jsem se osamělá, bylo pro mě hraní onlinovky vysvobozením. Lidé mě viděli, zajímali se o mě (vždyť jsem byla krásná šamanka!), svět byl zajímavý, plný kouzel, magie, soutěžení. Utíkala jsem tak tedy do této nové reality a stanovila si nové ŽIVOTNÍ priority. Chtěla jsem se dostat do nejvyššího levelu. Zaměřila jsem na to veškerý svůj herní i logický talent. A to byl ten zlomový moment, kdy se všechno začalo hroutit.
Utíkala jsem do své virtuální reality, abych nemusela myslet na tu opravdovou. Najednou už jsem nehrála dvě tři hodinky denně, ale od příchodu ze školy do desíti hodin večer. Neměla jsem sice přátele v realitě, ale utěšovala jsem se vědomím, že mám přátele ve hře - byli tam tací lidé, kteří tam chodili denně, tak jako já. Po zhruba dvou měsících jsem znala polovinu taktik a probíjela se stále výš. Ale šlo to pomalu. Hrozně MOC pomalu.
Založila jsem si novou postavu (protože jsem už nebyla začátečník a věděla jsem, jak správně rozdělovat schopnostní body).
Začala jsem soupeřit s ostatními.
Dobrých věcí bylo málo a platilo tam pravidlo silnějšího. Kdo dřív přijde, dřív mele.
Začala jsem se tedy prát " o svoje místo".
Taky tam platilo jednoduché pravidlo - čím víc hodin tam strávíš, tím víc zkušenostních bodů získáš, tím rychleji postoupíš. A mě šlo přece o to, dostat se do nejvyššího levelu.
Začala jsem znát všechny možné triky, cheaty, taktiky. 
Začala jsem nad hrou přemýšlet i během dne. Ve škole jsem se těšila, až konečně přijdu domů, abych mohla utéct realitě a hrát.
Po nějaké době už mi nestačilo hrát jenom šest sedm hodin denně.
V noci jsem si brala notebook tajně do postele a hrála pod peřinou až téměř do rána. Měla jsem zakázáno hrát po desáté hodině, ale porušovala jsem to. Víte jaký vztek jsem měla na rodiče, že mi mou oblíbenou zábavu VŮBEC zakazovali?! Ráno jsem pak vstávala hned po tom, co všichni v 5 hodin odešli do práce a hrála. V půl osmý jsem šla do školy a odpoledne zase hrála. Nemusím ani říkat, že jsem na školu srala tak zvysoka, že jsem začla mít horší známky. Ale bez učení jsem to zvládala - měla jsem trojky. Říkala jsem si, že když nejsem dobrá v realitě (ve škole, přátelství, rodinných vztazích), budu alespoň silná a dobrá ve hře.
Neuvědomovala jsem si ale, kolik času tam trávím. Ani ve snu by mě tehdá nenapadlo, že jsem na tom závislá. Přišlo léto, bylo tomu už půl roku, co jsem hrála. Místo abych chodila ven, seděla jsem doma v zataženém pokoji u počítače. Od rána do noci. Rodiče mi nadávali. Snažili se mě přimět, abych někam chodila. Ale já jsem tvrdohlavá. A tak se na mě po čase vykašlali a nechali to být. Když jsem náhodou vyšla ven, tak jsem se vždy vracela domů o několik hodin dřív, abych mohla ještě večer hrát.
Byla jsem hodně závislá, ale pořád jsem to nechtěla znát.
Pak přišel podzim. Jednou jsem onemocněla angínou a nemohla jsem jít na počítač, protože jsem sotva stála na nohou. Chtěla jsem si půjčit ségry notebook, ale ona na něm něco dělala. Já musela ležet a čučet do stropu. Měla jsem strašný vztek. Vztek, že nemůžu hrát. Vztek, že !ztrácím! chvíle svého života. Říkala jsem si, v jakém levelu jsem už mohla být a o kolik jsem mohla postoupit, kdybych mohla hrát. Začala jsem z toho zoufalství a vzteku brečet. Ségra se mě ptala jestli je mi hodně zle, pak mě utěšovala, ať nejsem smutná. A noťas mi půjčila. A mě to okamžitě přešlo, hned co jsem se přihlásila a začala zase hrát. A pak mi to najednou začalo docházet. Ne hned, postupně.
Byla jsem jiná. Agresivní. S každým hráčem jsem se prala a když mi náhodou ruplo brnění - taková prkotina - chtělo se mi roztřískat celý počítač. Kolikrát jsem vzteky brečela, když mě např. někdo zabil nebo se mi něco nepovedlo. Sekala jsem zuřivě do příšer. Myslím, že už nemohla být řeč o nějakém potěšení ze hry - já jí totiž nenáviděla. Nenáviděla jsem jí za to, že se mi nedařilo dostat se do vysokého levelu, že jsem neměla dost peněz, dost dobrého vybavení, že jsem nebyla silná, že se našly osoby, které mě porážely. Měla jsem šílený vztek na hru, na rodiče, na realitu, na školu (že mám horší známky než dřív) a začala jsem všechno nenávidět. Ale ještě víc jsem svět nenáviděla, když jsem nemohla hrát. Tou dobou se blížil skoro rok hraní a já věděla, že jsem na tom naprosto závislá. Seděla jsem například u počítače a tupě zírala na obrazovku. Nechtěla jsem tu hru spustit, ale musela jsem. Nevím jak to vysvětlit - snad tak že jsem to POTŘEBOVALA psychicky. Potřebovala jsem vidět ty padající peníze, ty třpytivé koule, kouzla, šamany a ostatní. Potřebovala jsem běžet s postavou - kamkoliv.
Ale jednoho dne už jsem nemohla dál. Šíleně se mi nedařilo. Došel mi fakt, že jsem nad tím strávila skoro rok a přesto jsem si svůj "velký životní sen dostat se až do nejvyššího levelu" nesplnila. A taky mi došlo, jak ubohý cíl života to byl. Měla jsem sice ve hře "fake" přátele a "fake" boyfrienda, ale myslíte si, že jim na mě záleželo? Vždyť každému šlo jenom o jedno - postoupit ve hře.
Vypnula jsem to. A pak jsem to koplet odinstalovala z počítače. Bylo to impulzivní rozhodnutí. Kdybych nad tím přemýšlela, asi bych si to ihned rozmyslela - vždyť mě to TAK bavilo a měla jsem TOLIK peněz a TAK VYSOKÝ LEVEL...a strávila jsem nad tím TOLIK času...
Ale naštěstí jsem to odinstalovala, abych to nemohla druhý den hrát. A to byl vlastně konec. Vždycky, když jsem později někde slyšela znělku z oné onlinovky, měla jsem okamžitě chuť běžet k počítači a znovu si to nainstalovat a začít ZASE hrát. Ale vydržela jsem to. Když si ségra tu hru spustila a hrála, odcházela jsem z pokoje. Věděla jsem, že bych do toho spadla znovu, kdybych se byť jen dívala, jak hraje. Plakala jsem kvůli tomu. Zoufale jsem chtěla hrát. Šíleně.
Oh, bože, trpěla jsem a bolelo to, ale zvládla jsem to.
Překonala jsem svou závislost.
Od té doby jsem volnější a svobodnější. Už nikdy více. NIKDY.
Ale občas, když slyším, jak se o tom někdo baví, nebo když slyším třeba písničku, co s tím souvisí, mám chuť se jen tak ze zvědavosti kouknout, jen tak ze zvědavosti se přihlásit, jen tak si zahrát...
Ale nemůžu. Platí to samé, co u jiných závislostí - musím se od toho držet dál, abych už nikdy nebyla znovu závislá, abych do toho znovu nespadla. Protože jak se znám, byla bych schopná znovu se vykašlat na tuhle hnusnou realitu a hrát. HRÁT. HRÁT SI. Jak nevinné.
*****
Na závěr:
Co taková závislost přináší: 
pokřivené vnímání reality (deformace myšlení, chápání světa)
agresivita
nezájem o realitu
dlouhé hodiny strávené jenom u pc
nezájem o lidi, o rodinu, o cokoliv jiného než o hru
nervnost, nepřátelskost, zuřivost, nešťastnost
agresivní soupeřivost
zhoršený prospěch ve škole
neschopnost navazovat sociální vazby + komunikační problémy
! všechny onlinovky nabízejí "vylepšováky do hry" za skutečné peníze - takový závislák je pak schopný utratit obrovské množství Kč,- Eur apod. za vylepšení do hry! Na takovýchto lidech pak tyto společnosti vydělávají...
neschopnost přestat hrát
zhoršené fyzické zdraví v důsledku nesportování, nechození na čerstvý vzduch + zírání na obrazovku (zhoršený zrak), potíže s páteří, stravováním atd.
neschopnost myslet na cokoliv jiného
a mnoho dalších negativních jevů...
***
Takže co jsem tímto článkem chtěla říct? Abyste si dávali na takovéto hry pozor. Když už hrajete, tak si alespoň nekupujte vylepšení za reálné peníze - vždyť tyhle herní společnosti na vaší hlouposti vydělávají. Kontrolujte čas, který nad hrou trávíte. Když máte pocit, že už toho máte dost, přestaňte hrát. Dávejte si zkrátka pozor na závislost. Neříkám, že jsou tyhle hry špatné. Ale vadí mi, že berou reálný čas. Že vyžadují hodiny a hodiny hraní. Pro mladistvé a nezletilé jsou MMORPG podle mě ještě nebezpečnejší, protože neumí odhadnout svou míru, protože se do toho snadno zažerou a stanou závislými. A rodiče to často nevidí, nebo je to nezajímá. To je podle mě chyba.
Vím, že už když jsem tam hrála já, tak tam byla spousta závislých lidí. Myslím si, že mnozí z nich tam hrají ještě dnes.
Co by měli podle mého názoru měli udělat všichni rodiče (a co bych i já tenkrát ocenila, i když bych je za to zpočátku nenáviděla), pokud si všimnou, že jejich ratolesti hrají tu či onu hru až moc často: zrušit jim herní účty a kompletně odinstalovat hru z pc, popř. jí zcela zablokovat, aby už nešla hrát.
:-) Můžete si se mnou nesouhlasit, ale je to jediné řešení, které doopravdy pomůže.
To je vše.
Sayuri

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anonym | 3. února 2011 v 19:27 | Reagovat

Já taky hraju sice ale nejsem závislý ale znám to.Jak se ta hra jmenovala?
já hraju wowko :)

2 Sayuri | 7. února 2011 v 11:05 | Reagovat

No WOWko znám, ale to jsem hrála jenom chvilku...ta hra na kt. jsem byla závislá je Metin 2 ;D (už nikdy více!)

3 marw | E-mail | Web | 27. března 2011 v 22:46 | Reagovat

Vybornej clanek...

4 sayu | 31. března 2011 v 22:14 | Reagovat

[3]: No, já bych na něm ještě hodně pozměnila (a asi časem i pozměním), ale díky =)

5 kettia | Web | 24. dubna 2011 v 22:09 | Reagovat

Já taky hraju Metin,ale ty pravidla... jestli jsi do toho až takhle spadla budeš podléhat víc pokušení takže pozor, protože kámoška s tim měla taky problémi a nakonec chlastá a je jí 17.A to si dala jednu skleničku, je to jako slabá imunita spadneš do toho,ale aspoň máš teď silnou vůly..

6 sayu | 30. dubna 2011 v 17:50 | Reagovat

[5]: Tjn, je to pravda, pokušení je spousta a když se pak člověk cítí na dně, je dost lehký do toho znovu spadnout. Ale snažím se tomu odolávat a naštěstí na to ani nemám moc čas díky škole, ale je fakt, že mě to láká pořád...je pravda, že hodně záleží na vůli no, bez té vzniká závislost rychle, ať už je to na chlastu nebo čemkoliv jiném ;( Ale doufám, že už jsem se poučila a znovu se to nestane...A doufám, že ani nikomu jinému..

7 Honza Musil | E-mail | 14. srpna 2013 v 11:35 | Reagovat

Vidím, žes mêla stejné problémy jako já nyní. Od té doby, co jsem začal hrát svou prvni mmorpg, se mi zhoršily známky( dříve jedničky, dnes 2,3,4) jsem takový nevyrovnaný, jsem vzteklý. A nemám moc reálných kamarádů, nikdo , koho znám v reálném životě, mi nevyhovuje tak, jako přáte ve hrách. Možná to je tím, že holt v mé třídě je blbá společnost. Věci v realitě mi přijdou strašně nudné, a stále myslím na hry ( nebo spíše na hru- mmorpg guild wars2 a wowko). Každý den chci jen jedno- abych si už konečně sedl k tomu kompu a zapařil. Takovéto pocity jsem ale zatím zpozoroval pouze u mmorpg, myslíš, že jiné žánry, např. Strategie nejsou tak závislost vyvolávající ? Nebo to je už všeho stejné (takže pc hra= zlo) .???

8 Tinka | 10. listopadu 2013 v 17:26 | Reagovat

Přátelé tyto hry nejsou pro nevyrovnané lidi...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.