Zakletý I.

30. ledna 2011 v 20:29 | Sayuri |  _Pokračovky
Byla temná noc, jenom bledý měsíc visel na obloze. Byl to jediný mlčenlivý svědek toho, co se dělo na rozlehlé pláni zahalené do šera. V kruhu uprostřed travnatého prostranství stály dvě postavy, od zahalené do tmavých hábitů. Stály nehnutě proti sobě a hrozivě na sebe zíraly. Okolo burácel vítr, špičaté větve okolních stromů se divoce prohýbaly a vrzaly. "Nikdy, dokud budu živ, ti nedovolím, aby ses mezi nás postavila, Betho."Pronesl jedovatě mužský hlas, patřící první ze zahalených postav. "Pche, vážne si to myslíš? Asi ti ještě nedošlo, že jsi jen můj. To já tě stvořila - byls nic, dokud jsem tě nepozvedla z prachu a nepřetvořila k obrazu svému. Měl bys mi děkovat a klečet přede mnou na kolenou. Naučila jsem tě vše, co potřebuje mocný čaroděj znát. To mě vděčíš za to, čím jsi. Patříš mi. Ještě není pozdě. Můžeš se všeho vzdát a odejít se mnou, než se stane něco hrozného." Odpověděla druhá postava. Mluvila však potichu, medově a sladce. Z každého jejího slova, jako by vystřelovaly pouta a obmotávaly muže, stojícího naproti ní. "Mýlíš se. Nepatřím ti, nikdy jsem nepatřil. Když jsem k tobě přišel, byl jsem příliš mladý, nezletilý, nezkušený. Toužil jsem po moci a slávě, která patří jen rytířům a velkým pánům. A tys tak přitažlivá - mocná čarodějka, tak půvabná, věčně mladá a mocná, že silnější nebylo v celém panství. Také tvé tělo ženy mě vábilo, dosud jsem nepoznal fyzickou lásku a tys věděla, jak si mě omotat kolem prstu. Naučilas mě toho mnoho a máš pravdu - vděčím ti za to, že jsem "povstal z prachu" a dostal se až tam, kde jsem dnes. Ale již si nemůžeš činit nároky na mé tělo - a už vůbec ne mé srdce." Odpověděl muž mírně. Bylo vidět, jak nad každým slovem váhá a pečlivě volí, co říct. "Tssss, tys to ještě nepochopil, viď? Buď se staneš mým partnerem, nebo je s tebou a tou špinavou courou konec. Nemůžeš mě opustit. Víš ty vůbec, kolik jsem takových zajíčků, jako jsi ty, už měla? Všichni se prali a bojovali, zrovna jako ty. Chtěli mi utéct. Opustit mě. A víš kolika z nich se povedlo dostat z mých okovů?...Ne, můj milovaný, nemáš dost moci se mi vzpírat." Betha se přestala usmívat a její dosud půvabná tvář najednou nasadila démonskou grimasu. "Já jsem tvé nebe i tvá země. Já jsem tvé peklo, tvůj řetěz. Lehni, ty prašivý pse, lehni si k mým nohám a já ti dám nažrat zbytků a cárů těch lidských těl, co máš tak rád. Lehni a mlč, neb jsi jen můj a můj navždy zůstaneš!" Oči jí rudě planuly a hlas najednou nabral na síle. Přehlušil i lomoz stromů a větru, vše jako by splynulo v tornádo čar a temné magie. "Eb ardum neh yill sa´h elia-"Začal muž šeptem odříkávat magické formule a postavil se do obranné pozice. Žena zaútočila rychle. Blesky se míhaly kolem dokola, a temný vír halil obě postavy do svého hávu. Všude kolem planuly ohnivé plameny a spalovaly vše, co jim přišlo do cesty. Vysoký muž tiše bojoval se svou učitelkou, stvořitelkou a milenkou. Nevšímal si okolí, ani vyplašené zvěře, utíkající z lesů. "Vážně si myslíš, že až zjistí, kolik jejích přátel jsi zavraždil a kolik mužů jsi odstranil, jen aby ses k ní dostal, že tě bude stále tak milovat? Vážně si myslíš, že až spatří tvou podobu a zjistí, jaký jsi zhýralý netvor, že bude stále schopna opětovat tvou lásku? A co až s ní ulehneš na společné lože, myslíš si, že naplníš její panenské představy něžného milence? Nikdy tě neuspokojí, protože jsi se mnou zašel až za hranice vášně, až za hranice hříchu. Nemůžeš to smazat. Je to navždy v tobě, jsi krutý a temný, zrovna tak, jak jsem tě k tomu dovedla. Přiznej si to - ty patříš ke mě a ne k té ubohé lidské dívce!" Řvala žena nepříčetně. "Přál bych ti, abys jednou poznala pravou lásku. Pak pochopíš vše, drahá Beth. Již pro mě nejsi hrozbou. A tvá slova již pro mne nic neznamenají." Zašeptal muž tiše, beze strachu či hněvu. Čarodějnice se jen zasmála. "Dobrá tedy. Počkám si, dokud za mnou nepřilezeš zpět. Já mám času dost. Však víš. Staletí."Pokynula hlavou a zničeho nic zmizela. Blesky se v okamžení proměnily v dým a prach a na planině nastal klid. Jenom temný vítr tiše hvízdal v korunách stromů. Muž se nejprve divoce usmál a zaradoval ze snadného vítězství, ale pak se jeho tvář protáhla v bolestnou grimasu. Otočil se a spatřil vlka se zlatýma očima a obrovskýma tesákama, které se bořily hloubš a hloubš do jeho lýtka. "Ta mrcha!"Uvědomil si s leknutím. Nechala temného netvora, aby za ni vykonal špinavou práci. Jed z vlčích slin pronikal mágovi rychle do krve. Muž se sehnul a pokusil se vlka probodnout dýkou, kterou nosil vždy při sobě. Minul však jeho srdce. Cítil, jak mu po noze pomalu stéká kaluž krve. Vlk hrozivě vrčel a drásal jeho končetinu. "Es spiritus es chirus des sáve!" Zašeptal mág a posledními zbytky sil přivolal mocné kouzlo, aby zvíře zabilo. Ozvala se příšerná rána a hlasité zakňučení. Oči se mu zamlžily a vše se začínalo rozpíjet v mlze. Když ucítil, jak se stisk Bethtina mazlíčka uvolňuje, pomalu se svezl k zemi. A tak tam zůstaly ležet dvě polomrtvá těla. Vlk a muž. Oba služebníci, oba zavázáni životem. Otroci čarodějky Bethsaliny, paní z Mörie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.