Sbírka Fluoritů

7. prosince 2010 v 8:06 | Sayuri
Jediná skutečně krásná povídka, kterou jsem kdy vyplodila. Je to tak dávno předávno, co jsem tuto povídku psala, tehdy jsem ještě neuměla (nebo spíš ještě uměla?) gramatiku, navíc jsem tolik nehltala (nebo spíš hltala plnými doušky?) yaoi a byla jsem šťastná (jaká to ironie vzhledem k výsledku povídky :D). Je to zase náznak yaoi, takže warning pro ty, co to nemusí...
***
Sbírka Fluoritů
,,Vítej."Tohle měl říct na přivítanou. Měl mít sladký, měkký a přívětivý hlas. Místo toho na mě hleděl zachmuřený výraz plný starostí. ,,Co se děje?" Zeptal jsem se okamžitě. ,,Rydel je pryč. A s ním i sbírka našich Fluoritů. Ukradl je. Všechny."Povzdechl si (v tu chvíli vypadal sice neskonale smutně, ale podle mě přímo k pomilování!) ,,Aha. Takže chceš abych…"Nedokončil jsem větu. Jedním vznešeným pohybem přikývl. ,,Je mi to moc líto, Aro."Hlas mu selhal a odvrátil ode mě oči. ,,Neboj se. Najdu jej a udělám co je třeba, abych získal sbírku zpět."Usmál jsem se (snažil jsem se v tu chvíli být maximálně přesvědčivý, abych mu trošku zvednul náladu), ale on můj úsměv neopětoval. ,,Dobrá. Tak už bys měl jít, ne? Nejlíp se stopuje-myslím-, dokud jsou stopy ještě čerstvé…"Otočil se k oknu a zahleděl se do bílé husté mlhy, kterou protkávaly cáry tmy. ,,Do dvou dnů jsem zpět."Kývnul jsem hlavou, otočil se a vyšel ven z jeho pracovny. Ach, proč od něj vždycky tak nerad odcházím?!
,,Ne! Prosím ne! Nedělej to! Aro, vždyť víš, jak jsou pro mě ty Fluority důležité! Prosím, prosím, potřebuji je pro svou rodinu, je nemocná! Kdysi jsem jim slíbil, že jim je donesu a zachráním je! Prosím, nemůžeš mi je sebrat, nedělej to! Ne! NEE!"Rydel přede mnou klečel v prachu. Možná jsem měl cítit lítost. Ale nic jsem necítil. Jen prázdnotu. Žádné slitování. Rydel je zloděj. Ukrást Fluority někomu tak významnému jako je Erys? Musel se zbláznit, když si myslel že mu to projde…byť to dělal pro svou rodinu. Erys je pro mě přednější. To na jeho štěstí mi záleží. Bohužel to neví. Ale udělám všechno pro to, abych se mu zavděčil. Už se těším na jeho výraz, až mu přinesu vzácné kameny zpět. Ty jediné nás dokáží ochránit před strašlivou nákazou, která se šíří světem rychlostí blesku. Další zlá morová rána. Kdy už to zlo konečně přestane?!....udělám všechno proto, abych Eryse ochránil. Dnes jsou to dva dny, co jsem pryč. Určitě nervózně čeká na můj příchod…Erysi!
,,K čemu mu budou? Má dost léků! Má dost peněž aby si koupil jiné! Kdyby onemocněl, nic mu nehrozí! Prosím, já nemám kde na Fluority vzít! A má rodina je potřebuje!Aro, zamysli se! Erys tě nemiluje a nikdy milovat nebude. Neušetříš-li můj život a přineseš mu kameny zpět, co myslíš že se stane? Bude si dál žít v přepychu a bohatství a na tebe kašlat! Beztak si tě volá jen tehdy, když od tebe něco potřebuje, není to tak snad? Ale mysli na mou rodinu, mysli na mé rodiče, kteří nemocní umírají ve strašlivých bolestech. Přitom by jim stačilo jen jediné - kdybych jim přines vzácné kameny. Uzdravil bych své sestřičky a bratry…no tak, Aro, prosím!"Rydel žadonil o svůj život a o život jeho rodiny. V tu chvíli jsem nepatrně zaváhal. Erys má peníze na to, aby si pořídil nové Fluority, to je pravda….že by mnou v tu chvíli projel trn nejistoty a pochybností? Najednou mi to došlo. Nemocná rodina svíjející se v křečích a bohatý Erys v obrovském sídle, plný touhy po pomstě, pro níž využívá mě. Není to má hra, ale ta jeho. A já se ho poprvé v životě chystám zklamat….
,,Tak běž, běž Rydele, ale jdi rychle…a už se nikdy nevracej. Protože kdyby ses vrátil, zabil bych tě. A to bez váhání, to tě ujišťuji."Zašeptal jsem. Rydel se na mě překvapeně obrátil. Pak mu to došlo a zbaběle vyskočil a dal se na útěk. Sledoval jsem ho, jak mizí v dáli a přemýšlel, jestli mu Fluority přinesou štěstí. Bylo to poprvé a naposledy v mém životě, co jsem nechal utéct zloděje…
,,Aro, ach konečně,už jsi tu? Kde jsou ty Fluority, kde jsou?"Šeptal Erys, ležící na měkkých poduškách v jeho obrovské posteli s nebesy. Trochu mě to vyděsilo. Proč si mě zavolal k sobě do ložnice (a ještě ke všemu v tuhle denní dobu)? Že by konečně pochopil, co já cítím? Nebo že by on cítil něco ke mně…? ,,Víš Erysi já…já…já je nemám."Sklopil jsem oči k zemi. Nedokázal jsem se podívat do těch jeho krásných smaragdových panenek. ,,Jak to myslíš, že je nemáš…říkal jsi, že se nemám bát, že Rydela najdeš a mou sbírku přineseš zpět!"Erys se posadil na posteli a bolestně zasténal. Teprve v tu chvíli mi to došlo. Jeho bělostné povlečení bylo pokryté rudou barvou. Barvou krve. ,,Erysi! Vždyť ty krvácíš? Proboha co se to děje? Erysi…"Vyděšeně jsem se k němu sklonil. Jeho teplé bělostné ruce sevřely můj obličej. Teď jsme měli tváře jen pár milimetrů od sebe…nořil jsem se do jeho hlubokých očí, tak nepřirozeně lesklých…a mým tělem projížděl střídavě pocit šíleného děsu a šílené touhy…
,,Erysi…ty…ty jsi nemocný!"Vyjekl jsem. ,,Ano."Vydechl. ,,Je mi to líto, Aro. Chtěl jsem ti to říct…ale nemohl jsem. Snad jsem doufal, že na to nepřijdeš…víš, chtěl jsem…chtěl jsem abys byl se mnou. Bál jsem se, že když na to přijdeš, opustíš mě. Že mě opustíš tak jako mnoho jiných. Ale když jsem předstíral že jsem zdravý…přesto že jsem se tě nemohl dotýkat (nechtěl jsem tě nakazit), stačil mi pocit že jsi tady někde. Že jsi mi nablízku a že když tě zavolám, přijdeš. Že pro mě uděláš cokoliv a vždy mi pomůžeš. Ach Aro, ani nevíš, jak moc pro mě znamenáš." Poslouchal jsem ten jeho tichý kouzelný hlas, tak hebký a měkký…A moc jsem po něm toužil. Zároveň však mé srdce svírala krutá bolest. ,,Ach, Erysi!"Vydechl jsem. ,,Mýlil ses, když sis myslel, že bych tě opustil, když bych zjistil, že jsi nemocný. Právě naopak. Zůstal bych tu s tebou. Staral bych se o tebe. Ani nevíš, jak moc pro mě znamenáš. Erysi…"Z očí mi začaly téct slzy. ,,No, Aro, na to už je teď trochu pozdě. Oba jsme chybovali. Ale chybovat je lidské. Promiň mi to, že jsem ti neřekl pravdu."Zavřel oči. Lekl jsem se…Erysi…neumírej prosím. Já ti je přinesu! Přinesu ti ty Fluority…Můj hlas nabíral hysterický podtón. ,,Na to už je pozdě, zlatíčko."Usmál se a se mnou se zamotal svět. ,,Nemůžeš umřít. Né teď. Teď když jsme konečně spolu. Po tolika letech toužení mi tu umřeš? To není spravedlivé!"Vzlykal jsem. Jeho pohled byl však klidný a vyrovnaný. Jeho heboučké vlasy mě šimraly na obličeji. ,,Ach, Aro…"Vydechl a já si všiml zvětšujícího se potoku krve, pomaloučku odkapávajícího z bělostného povlečení na kamennou podlahu. A pak se jeho rty přiblížili k těm mým. ,,Jsem rád, že to takhle skončí. Víš, kdybys ty Fluority přinesl, asi by ses nikdy nedozvěděl pravdu o tom, že jsem nemocný a bylo by to zase všechno jako dřív. Myslím, že ten poslední polibek stojí za to všechno…"Namáhavě šeptal. ,,Poslední? Jak to mysl-"Nestačil jsem dokončit větu. Jeho rty se dotkly těch mých a oba naše světy se spojily. Spojily se v něco krásného, nádherného, zdravého a jedinečného. Velikého a většího než jsme byli my sami. V lásku. V LÁSKU.
A tak mi umřel v náručí.
KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.