O mých zvířátkách obecně

6. prosince 2010 v 16:00 | Sayuri |  ☞Myšlená myš
myska
(zdroj obrázku:http://fotky.sme.sk/foto/47912/myska?type=v&x=650&y=487)
Moje první zvířátko byla malá myška, jmenovala se Bělka (každému jistě dojde, proč asi ;D). Měla jsem jí schovanou v plechovce ve skříni a vždycky, když rodiče odešli z domu, vytáhla jsem jí a hrála si s ní. Byla zlatíčko, nechala se poměrně snadno ochočit a já jí milovala. Samozřejmě jsem se snažila být co nejvíc humánní a nenechávat jí v malém prostoru moc dlouho. Taky jsem jí cpala hromadou jídla, dokonce i ovoce, popř. sýru (ehm, no myslím, že pohádky o ementálu a myších nejsou moc pravdivé :D - Bělka ho moc ráda neměla). Pak jsem ale udělala tu chybu, že jsem poprosila rodiče, abych si jí mohla nechat (jakože né tajně). To jste měli vidět mámu, jak vyváděla. Ještě ten den jsem jí musela odnést do zverimexu. Chudák holka, měla jsem jí fakt ráda...
Pak jsme dlouuho nic neměli. Moje máma je ten anti-zvířecí typ, který nenávidí představu jakýchkoliv zvířat v domě. Už od malička jsem se jí snažila přemluvit, abychom si pořídili psa, ale nikdy to nedovolila. Po pěti letech přemlouvání jsem to vzdala, stejně tak ségra.
Jednou nás ale se setřičkou napadlo, že si pořídíme myšku. A kupodivu to v domácnosti (po usilovném přemlouvání) prošlo. A tak jsme jí nakoupili luxusní bejvák (to jest plný barevných trubic ) a s obřadnou radostí si jí přinesli domů. Byl to vlastně spíš myšák, celý černý, jehož jméno bylo Stuart. Milovali jsme ho. Chvíli. Pak ale dostal nějakou divnou kožní chorobu a celý se rozdrápal do krve. Byl nemocný hrozně dlouho, nebyl na to lék...zvěrolékař nám jednou poradil potírat mu rány Hypermanganem, ale...bože, jen si na to vzpomenu a je mi z toho zle! Muselo ho to, chudáka maličkého, hrozně bolet :´( Sahali jsme na něj v igelitových rukavicích, abychom mu do rány nezanesly nějakou špínu - no a teď si představte toho tvorečka - sevřený v igelitových rukavicích, kdy ho vatové tyčinky potírají v místech, kde ho to strašně bolí...no, muselo to pro něj být !každodenní! mučení. Neměl nás rád a trpěl. Jednou jsme ho pak konečně utratili. :(( Měli jsme to udělat mnohem dřív. To trápení...
No ale pak už nebyl problém rodiče přemluvit k chování křečků. Měli jsme klec, potřeby, všechno a brečeli jsme nad ztrátou Stuarta, že naši neměli to srdce nám to nedovolit. A tak jsme si pořídili dvě křečice - ségry. Mrchy!!! Křečka už nikdy v životě mít nechci. Praly se od rána do večera, jedna utlačovala druhou a byly to strašné pískoty. Vzpomínám si, že jednou na Vánoce bojovaly opravdu na život a na smrt. A kupodivu ta utlačovaná zabila tu, co jí trápila. Bylo to hrozné a tenkrát nás to opravdu hodně mrzelo. Zbyla nám nakonec jenom jedna holka, která - haha - neměla ani škrábnutí. Jmenovala se Missie (vymyslela to sestra, Miss - jako Misska, měla být krásná). Celý život dělala jenom to, že jedla. A taky běhala v kole, sportovala. :-)) Ale víc jedla a spala. Trochu paradoxem bylo, jak umřela. Hlavou v misce. Ehm, neměla bych se tomu smát, ale...:DD
Pak jsme už žádné zvířátko neměli. Ale mě stále něco chybělo.
A tady začíná můj příběh o Mumínovi.
Když jsem se přestěhovala k tátovi, pořídila jsem si HO.
Mám ho ráda, ale zatím je ještě maličký a zvykáme si na sebe.
:))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.