Mazlíček I.

30. prosince 2010 v 18:04 | Sayuri |  _Pokračovky
Vysoký černovlasý muž se procházel mezi dlouhými regály s mraženými rybami, mezi nádržemi, ve kterých plavali různě velcí sumci a mezi regály s masem, chobotnicemi a ústřicemi a přemýšlel. Jestli si ho koupí, utratí tak celé jmění. Ale už dávno hledá společníka na osamělé večery, někoho, koho bude moct podrbat, pohladit a ke komu by se mohl přitulit. Jistě, kamarádi mu se smíchem radili, ať si raději koupí kočku, je mnohem levnější a mnohem méně nebezpečná. Ale on měl nutkání jít právě sem - ostatně, je bohatý, může si to dovolit. Kolem něj se tísnily davy lidí s nákupními košíky, ve kterých se hromadily krabice pizz, flašky vín a pytle brambor. Měl chuť se tomu zasmát. Kolem dokola chodí prostí lidé, nakupují a přemýšlí co si uvaří k večeři a nemají ani potuchy o tom, co se děje za tamtěmi dveřmi, označenými jako "vchod pro zaměstnance". Nakonec se rozhodl o tom už nepřemýšlet. Zařídím se podle toho, jak se mi bude líbit. Když mi žádný nepadne do oka, půjdu. Rázným krokem došel ke vchodu pro zaměstnance, rozhlédl se, jestli ho nikdo nepozoruje a vklouznul dovnitř. Nejprve ho do nosu praštil příšerný pach moči a potu. Všude na zemi byla roztroušená sláma, která ho, podobně jako cestička z drobečků v pohádce o Jeníčkovi, dovedla až k druhým dveřím. Ty byly zamknuté, jak zjistil, když vzal za kliku. "Co tu chcete?" Ozval se nevrlý mužský hlas. Mean se otočil a zjistil, že kouká přímo do očí obrovskému, poměrně svalnatému člověku s křečovitým tikem ve tváři. "Přišel jsem si pro Mazlíčka."Odpověděl mu heslem. "Aha. Ale toste měl jít k Informacím a vyříkat si to tam."Odseknul mu chlap, ale vypadal už trochu uvolněněji. "Poďte, vemu vás dovnitř. Ale musim nejdřív zavolat šefika."Pokýval hlavou..."Ták, tudy prosím."Usmál se na Meana slizký chlapík v šik obleku a pokynul mu rukou, aby ho následoval. Prošli přes veliký sklad, kde se kupily hromady slámy, pytle s krmením a bobky, až konečně dorazili k Nim. Krčili se v uboze malých klecích a s prázdným, bezduchým výrazem je pozorovali. Nedělali žádný hluk - byli ticho, tak nepřirozeně, abnormálně ticho - a jemu jich najednou přišlo líto. Jsou tak krásní, ale tak smutní! Tak moc, moc smutní...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.