Č. 15 (Silvestr 2010)

31. prosince 2010 v 11:06 | Sayuri |  ☞Diářoidní deník
Nový rok přichází, je na čase shrnout ten starý.

Leden byl divoký, strávila jsem ho chozením s J. - fakt jsem nevěděla, jak to ukončit; do toho všeho mi překážela škola - lítala jsem jako blázen mezi ním a povinnostma. Navíc jsem z toho byla šťastně nešťastná... 
V únoru jsem se rozešla s J. a byla na rande s A. Na Valentýna. V pizzerii. To bylo to jediné, co stálo za to. :-) Tedy když nepočítám to naše chození ven. To byla taky psina!
Březen...hmm. Škola mi dávala zabrat, lítala jsem v tom jak blázen. Taky jsem tou dobou - myslím - procházela abstinencí (skončila jsem svou závislost na Metinu).
Duben se mi úplně vykouřil z hlavy. Asi se nedělo nic zajímavého?
Květen byl spíš oddechový. Chodila jsem ven (?) s A. Asi. Jinak škola a zase škola.
Červen byl super! Byla jsem na koncertě Green Day (to bylo den před vysvědčením). Stálo to za to - Lůca je supr holka, škoda že jsem to nezjistila dřív. A do paměti se mi taky vryla její kámoška Ch. Byla to s nima psina, cítila jsem se, jako bych měla opravdové kamarádky. Ale byl to jen jeden den...Druhý den jsem pak přijela do města Ch. a šla si pro vízo. Bylo hrozný! Moje nejhorší v životě. :-(( Ale ne, nepropadla jsem, nic takového...
Ještě si pak vzpomínám si, že jsem to chtěla jít oslavit ven s M. (mojí nejlepší přítelkyní, kdysi). Nevyšlo to. Celý den jsem pak prospala.
Červenec byl hrozný. Na začátku jsem byla ZASE nemocná. S angínou. To hezký slunečný počasí jsem proležela v horečkách a když začal foukat vítr a bylo pod mrakem, já se uzdravila. Tenhle měsíc jsem si prožila první fakt hrozné zážitky s chlastem. Haha. Byla jsem na chatě u A.-ho kamaráda, tam jsem vypila sama skoro celou flašku vína a k tomu si dala - ani na to nechci vzpomínat - Hermelín. Jo, je jasný co následovalo...ale až doma, kam mě A. odvezl. Udělala jsem si tak ostudu před celou rodinou. Mamamia - chce se mi se schovat, když si na to vzpomenu. Uhm! Jo a líbil se mi tam ten A.-ho kamarád, kterému jsem se mimochodem taky líbila. Ale byl zadanej, nic z toho nebylo, navíc bych to A.-mu nemohla udělat...
Taky jsme spolu chodili bruslit. Někdy vzal i toho kámoše a on si s sebou zase vzal svojí holku. Neměla mě ráda, vím to. Ale mě to bylo fuk. Nakonec jsem se jim všem začala vyhejbat.
Krom toho jsem byla v červenci čerstvě ostříhaná. Slušelo mi to, poprvé a naposledy v životě.
Pak jsem taky na konci měsíce jela s A. a J.č2 do Práglu na Advík. Žůžo akce, ale vybrala jsem si špatnou společnost na cestu - hold to nějak s A. ani J.č2 nebylo ono. A byla jsem hrozně nervózní ze všech těch lidí. Bylo mi tam dobře, to jo, ale stejně jsem se cítila nesvá. Ale koneckonců, bylo to prima. :-) Jo, abych nezapomněla, vrátila jsem se zase nemocná. S chřipkou v létě. No chápete to?
Srpen: Naši byli na dovče a já byla sama doma. Když teď nad tím přemýšlím, ani nevím, co jsem celou tu dobu dělala. Pamatuju si, že A. byl u mě několikrát, dívali jsme se spolu na filmy. Ale nikdy tam nepřespal. Vlastně se mnou strávil skoro celý léto, ten můj milovaný A. Jenže on to viděl z trochu jinýho úhlu než já a v tom byla ta potíž.
Nejvíc se mi z celého měsíce do paměti vryly moje srpnové narozeniny. Měla jsem je strávit s nejlepší kámoškou M. Naplánovali jsme si, jak spolu budeme péct dort a pak půjdeme ven dělat vylomeniny, tak jako za mlada. Tu noc jsem ale měla sen - kámoška mi v něm oznámila, že nepřijde. Já jsem pak v tom snu odjela do nějaké oblasti na jihu Evropy, kde byly chatky a domy a úzký uličky zaplavený květinama. Ale nebyla jsem šťastná - cítila jsem smutek a osamění. Dokonce mi v tom snu začalo pršet a já tam stála sama, celá zmoklá. A těsně než jsem se vzbudila jsem se rozhodla, že takhle svoje narozeniny strávit nechci. Sen se ale stal skutečností - kámoška mi napsala smsku ve který mi přála vše nejlepší s tím, že nemůže přijít. Zklamala mě už mnohokrát, takže jsem s tím tak nějak počítala. Ale přesto mi to přišlo líto - víte, najednou jsem byla sama na celém světě. To ráno jsem brečela. Poprvé za hodně dlouhou dobu. Odjela jsem pak samotná na výlet. Vlastně to proběhlo tak, že jsem sedla do vlaku, aniž bych věděla, kam jedu. Dostala jsem se tak do P. Tam celý den chcalo. Procházela jsem se tím cizím městem a shodou náhod jsem viděla dvě svatby. Pak jsem jedla sama dort v jedný cukrárně. Přála jsem sama sobě krásné narozeniny a snažila se potlačit ten hnusný pocit, který mi zůstal až do dneška.
Ke konci srpna se pak vrátili moji rodiče a já jim oznámila, že se stěhuju k tátovi. Mamka mi to vyčítala a vymlouvala, jak se dalo čekat. Zranila jsem ji, vím to, ale co se dá dělat? Musela jsem se odstěhovat. Prostě musela.
Poslední týden jsem pak předělávala nábytek v A. Malovala, leštila, brousila, apod., jako by to dokázal každý správný chlap. Abych nezapomněla, táta se na mě vykašlal a musela jsem to dělat všechno sama. Nestihla bych to, ale přijel mi na pomoc - jasně, kdo jiný než A. Byla to s ním sranda - byl to asi můj nejlepší týden za celé léto!
V září byl můj pokoj již hotový a já se bleskurychle přestěhovala. To vše opět za pomoci A. Já ho nemít, nevím co bych si počala! Je fakt ironií, že mi s tím pomáhal i když věděl, že takhle budeme od sebe daleko a on mě už neuvidí tak často. Ale přesto mi popřál, ať se mi daří v novém domově a ať se mi splní vše, co chci. Víte, já ho mám opravdu ráda - ale jen jako kamaráda. Občas si pak připadám jako mrcha, jako bych ho jen využívala (ale tak to není!). Pak začala samozřejmě ta DEBILNÍ škola. Kolotoč hrůzy tu byl nanovo, o to hůř, že jsem se musela smířit s brzkým ranním vstáváním a dojížděním. Ovšem, byla jsem šťastná. Měla jsem svůj život pevně ve svých rukou a rodiče z Ch. mi ani nechyběli. Ovšem chyběl mi můj táta, který neustále jezdil pryč. Samota mi nevadí, jsem na ní zvyklá, ale přišly i chvíle, kdy mi to přišlo líto, že jsem v cizím městě, bez přátel a bez táty, který je zase někde v trapu. Nevyčítám mu to - varoval mě, že budu bydlet "skoro sama", protože bude neustále jezdit ke své přítelkyni. Já vím, varoval mě.
Říjen a já si pořídila Mumínka (černýho morčáka). Bylo to spíš ještě na konci září, ale neměla bych pak co psát do měsíce října, víte. Pan Mumín se u mě chtě nechtě zabydlel a mě připadalo, jako by se mnou byl odjakživa. Stal se mou jedinou spřízněnou duší, která na mě ovšem (stejně jako ostatní "spřízněné duše") srala a sere dodnes. Hlavně když má co žrát, pak je spokojený, ten můj miláček.
Jo, taky to byl měsíc, kdy jsem naposledy viděla svojí bývalou nejlepší kámošku M. Samozřejmě jsem jí neřekla, jak moc mě zranilo, když se na mě vykašlala v den mých narozenin (btw zmínila jsem se o tom, že ten večer přišla pařit do baru, kde jsem slavila i já?) a snažila se naše přátelství, které se nevyhnutelně řítilo ke svému zániku, udržet. Byli jsme venku a ona mi sdělila, že pojede se svým přítelem do jiné země. Možná. Já doufala, že zůstaneme v kontaktu atd., ale bylo to marný. Od tý doby jsem už o ní neslyšela. Jednou mi napsala na Fb, když jsem se jí ptala, jak se má. Napsala mi, že teda odjela, ale že se zase vrátí zpět. A že až se tak stane, že půjdeme ven. Samozřejmě se mi už neozvala. 
Víte, mám na ní i hezký vzpomínky, hlavně z dětství. Byla to s ní sranda, dokud jsme spolu chodily na základku. M. byla vždycky divoká a odvážná. Ona byla "ta zlá" a já zase "ta hodná", ale ve skutečnosti jsme tak působily jenom navenek, v sobě jsme měly kousek z obojího. Byla to kámoška, která (když ještě nebyla "vyspělá" a nechodila "pařit") při mě vždy stála a podporovala mě, rozuměla mi. S ní byl den vždycky plný rošťáren a divočin. Chybí mi. Ne ta dnešní M., ale ta, kterou kdysi bývala. Měla jsem jí ráda.
Listopad byl měsíc na hovno. Byla jsem zase NEMOCNÁ. A to jsem se přitom dopovala práškama a vitamínama jak kretén. Jako by to snad zabíralo, hm. Promeškala jsem svůj nejoblíbenější svátek Halloween, spíš z trucu než proto, že bych ho nemohla slavit. Byl tu koncert, ale já na něj neměla s kým jít (potřebuju v noci doprovod, pohybovat se po tomhle městě po setmění nebývá bezpečný pro holku jako jsem já), takže jsem nikam nešla. Ptala jsem se všech lidí, co znám, jestli se mnou nepůjdou, ale všichni se na mě vybodli. Nejvtipnější na tom vlastně bylo, že mi mnozí z nich ani neodpověděli, když jsem jim psala, jestli by tam se mnou nešli. Nejsem zvyklá se někoho doprošovat. Ty co mi ani neráčili odpovědět, jsem si rovnou vymazala z přátel na FB. Jasně, vím, že jsme nebyli dobří přátelé, ale znali jsme se, tak mohli mít alespoň trochu slušnosti a odpovědět, že nemůžou?! Myslela jsem si, že mě nemají rádi, ale teprve s tím, že jsem ZASE byla sama, mi došlo, že mě OPRAVDU nemají rádi a že na mě nikomu (kromě A., kterého jsem neměla chuť požádat) nezáleží. Supr pocit, fakt.
Prosinec. Hm, tak abych to shrnula: byl to jeden velký dlouhý nudl z nosu. Přesně tak vypadal můj poslední měsíc v roce a přesně tak se táhnul. Oborák byl na nic, škola byla na nic, všechno se mi přestávalo dařit. A o Vánočních prázdninách jsem se chtěla učit na maturitu. Jo, chtěla. Hóvno! Jsem vystresovaná, smutná, osamělá, zhnusená a opět NEMOCNÁ. Tenhle měsíc už PODRUHÝ. Super, super. Nemůžu si užít ani Silvestra, ani volna, ničeho. Všechno je to v píči. Promiňte, že jsem sprostá, normálně nebývám. :-(
***
Smutný je, že se už ani netěším na nový rok. V roce 2011 mě čekají jenom samé strasti - maturák, příjimačky na které ani nepojedu, maturita, řidičák, starost o budoucnost, opravky (neudělám maturitu, to je jisté), osamělost a beznaděj.
Víte, v minulých letech mi alespoň na konci tunelu svítilo slabé světélko, že bude líp.
Teď už v něm ale NIC nesvítí. Ani to malý blbý světýlko.
Jasně, přemýšlela jsem, že bych to všechno skončila, když už se namám ani proč těšit na DALŠÍ bezvýznamný rok svýho BEZVÝZNAMNÝHO života.
Ale rozhodla jsem se, že ne. Že tu budu. Člověk nikdy neví, co mu budoucnost přinese, že?
Třeba v roce 2011 potkám svýho pana Dokonalýho. Třeba se zamiluju? Třeba odmaturuju s vyznamenáním? Třeba si najdu partu přátel a už nikdy nebudu SAMA? Třeba se můj život změní jako mávnutím kouzelného proutku a já budu ŠŤASTNÁ?
Třeba.
A třeba taky ne. V mém případě 100% ne.
Tak hurá do nového roku.
2011.

Přeji vám, ať je váš život šťastnější, než ten můj a ať máte stále dost přátel a lásky a tepla a hřejivého domova, ať váš životem provází jen radost a štěstí.
Ať se vám nový rok vydaří! :-))

Sayuri. 

Ps: OBDIVUJI kohokoliv, kdo došel až sem na konec týhle nesouvislý litánie. :)) 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.