Č. 13

23. prosince 2010 v 11:08 | Sayuri |  ☞Diářoidní deník
Čtvrtek

Dnes jsem se vzbudila poměrně pozdě (v půl 10, na mé poměry neobvyklé ;). Seděla jsem v kuchyni u koláčků a kafíčka a povídala si s nevlastním taťkou jen tak o jeho studentském životě kdysi (zajímavém, mimochodem :D), jsem totiž do Štědrého dne u mámy se ségrou v městě B. Mám se celkem špatně, vynervovaně (no ano, může za to ZASE škola), protože se nestíhám učit na maturitu (což ale v podstatě nic nemění, bo bych to i tak znovu zapomněla, i kdybych se učila). Pak mi ale přišel doporučeně dopis (však víte, takový na který potřebujete občanku, abyste jej mohli převzít!) z VSUP. No, věřte nebo ne, ale přihlásila jsem se tam na příjimačky, nakonec. Teď toho ale nějak lituji - já mám šílené nervy (bo nemám dost výtvarných prací, neumím NIC z dějin umění a...) a přemýšlím o tom, že tam prostě ten den NEpojedu. Nehledě na to, že je to hned den po mém MATURÁKU. Mám prostě smůlu - budu utahaná, KO a mám jet do Prahy dělat příjimačky, které stejně NIKDY nemám šanci udělat? Co jsem to proboha provedla?!
Lidičky, já bych si jednou moc přála mít svou vlastní galerii. Miluji umění, hluboko v srdci, opravdu vášnivě. Obdivuji VŠECHNY malíře, kteří jsou ochotní vydat se po téhle dráze života, kteří se nebojí riskovat, i když zůstanou osamocení a chudí po zbytek svého života (Jsme realisté, ne? Veřejnost jimi pohrdá, slavní bývají většinou po smrti, většina však nikdy.) a jejich životní cesta je plná překážek, útrap a nejistot. Jsou stále na volné noze. Tak proč mě to tolik láká? Abyste mě chápali, lidé mi občas řeknou, páni, ty hezky kreslíš, měla bys jít na uměleckou školu! Jenže, víte kolik je takových lidí, kteří "hezky kreslí"? Určitě zná každý zvás nejmíň jednoho ve svém okolí. A takovýhlech kresličů se sejde v den příjimaček spousta. A teď si představte, že se tam chtějí všichni dostat. Na tohle jen takový menší talentík, jako mám já, nestačí. Dostanou se tam jenom TI, co na to opravdu mají. Jsem pesimista (=realista), vím že na to NEmám. Nejsem si jistá, proč jsem se tam přihlásila - snad proto, že bych jednou chtěla dělat v nějaké reklamní agentuře třeba návrhy na obaly výrobků apod. Ale to je jenom moje - něco - fantazie/sen? Ani ne sen, jako spíš: "když už musím povinně v životě něco dělat, mělo by to být asi tohle"...
Jdi za svým snem! Říká se. Ale já bych chtěla cestovat, nejít na vysokou (mám na to hlavu, ale ne energii a chuť). Chtěla bych rok strávit v anglii, naučit se něco víc ze života a ne školních hloupostí. Chtěla bych SVOBODU. Jsem lev samotář.
Tak vidíte lidi, mám v tom zmatek. Ani nevím co chci. To se pak lehko říká, jdi za svým snem. Ale kde je můj sen, jaký je? Co chci v životě dělat? Sartre měl pravdu. "Svoboda je poznaná nutnost", řekl. Máme šanci vybírat si z možností, ale zároveň si MUSÍME vybrat. A já nevím co. Raději bych, aby za mě někdo rozhodl. Rodiče, talentovky (když se nedostanu, je to jasný...), přátelé, politický režim, moje druhé já...někdo z nich by mi mohl přikázat, co mám dělat. Poslechla bych, vážně. 
Uhm, já opravdu nevím, co chci...ale ty talentovky na VSUP dělat nebudu. Nedokážu tam přijít, k lidem, kteří opravdu MAJÍ talent a ztrapnit se. Vyhodila jsem 500,- za přihlášku. Bože, Sayuri, ty jsi kráva. Kráva pitomá...

Konec dnešního deníčkového zápisu.

Čus, Sayuri.
Ps: Přeji vám, ať je vaše životní cesta, po které jdete, vždy ta pravá a ať vám na ní září hvězdy i slunce každý den. Koneckonců, říká se, že není důležitý cíl, ale právě ta cesta... 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.