Vítězství nebo prohra?

30. října 2010 v 20:49 | Sayuri |  _Jednorázovky
....A tak jsem tam stál a díval se na něj. Celé mé tělo se třáslo - jako by jeho bolest byla i mou. Nedokázal jsem se však pohnout, udělat byť jen jediný krok blíž k němu...jako bych oněmněl. Když jsme bojovali, nečekal jsem ve skutečnosti, že jej můžu zasáhnout. Předpokládal jsem jeho sílu, hbitost a energičnost. Ale nemohl jsem se více mýlit. Byl tak slabý! Proč jsem jej jenom bodl? Jak jsem mohl zasáhnout jeho teplé, hebké tělo? Byl snad nějaký důvod, abych to udělal? Byl snad vůbec nějaký důvod k boji?!
Jeho tvář byla mokrá od slz - nebo to snad byly moje slzy? A jeho bledě modré oči se třpytily méně a méně. Dostal jsem najednou strach. Když už tu nebude, on, můj nepřítel i milenec, co pak bude se mnou? Budu sám! Tak zoufale sám, obklopený nepřáteli, s vítězstvím o které nestojím, tak sám!...podlomily se mi nohy. Náš nekonečný boj trval tak dlouho. Nebojovali jsme silou, ale slovy, intrikami a lžmi. Nevím, kdo z nás byl lepší a kdo dokázal koho více zranit - tělesně i duševně, jedno však bylo jisté: i přes naší vzájemnou nenávist jsme k sobě patřili jako nebe a země, den a noc. Jeho hebké blond vlasy tvořili krásný doplněk k mým tuhým černým žíním, a jeho sličnost a způsobnost dotvářela mou neurvalost a pohrdavost. Byl kdysi velmi oblíbený u dvora a já zase oblíbený u armády. Když jsme ještě byli milenci a vyznávali si vzájemnou lásku, padali před námi nepřátelé na kolena. Nebylo nikoho silnějšího, dokonce i sám císař nám záviděl naši nekonečnou - spojenou - moc. Ale pak se všechno zvrtlo - a není důležité, jestli mou nebo jeho vinou - a my se rozpadli, jako se rozpadá velká říše na mnoho malých celků, jako se rozpadá kámen na zrnka prachu, jako mizí úplněk, aby přišel nov.
Přišla pak mnohá slova nenávisti, zášti, bolesti a zlomených srdcí. Objevilo se mnoho nepřátel, aby se postavilo na mou nebo jeho stranu. Došlo pak na spoustu bitev - a my nad nimi stáli a hleděli jsme na nevinné, bojující proti sobě, bez naděje, víry, důvodu. Shlíželi jsme na svá krvavá bitevní pole nezranění, v bezpečí, zahalení clonou krutosti a nenávisti. Po mnohých takových bitvách však nastal konečný den. Poslední dva pěšáci padli před námi do prachu a my stanuli proti sobě tváří v tvář. Nezestárnul ani o den a jeho jasné modré oči svítili leskem - nebyl to však ten samý lesk, který jsem si pamatoval. Byl to lesk zloby a ponížení. Neodpustí mi nikdy, blesklo mi hlavou. Vytáhnul jsem svůj temný meč. On už držel v ruce ten svůj. Za chvíli létaly vzduchem jiskry. Jeho tělo se napínalo - vášní, jako kdysi, ale vášní válečnou, ne milostnou - a uskakovalo před mými ranami. Znal mě lépe než kdokoliv jiný (kdokoliv jiný by už byl touhle dobou mrtev), věděl co udělám, mohl předpokládat všechny mé další kroky. Tak proč před tou poslední ránou neuhnul? Vidím ten jiskrný pohled v jeho očích, cítím jeho energii a moc, a najednou, jako by se všechno vytratilo. Cítil jsem jenom prázdno a bolest. A pak sklouznul můj pohled na jeho tělo: můj meč, jeho srdce.
"Neumírej mi!" ochraptěle jsem zašeptal....Neřekl nic, ale jeho teplá ruka vyklouzla z mých chladných prstů. Neřekl nic. Jen zavřel oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.