------→informace o konci a tak←------

29. srpna 2011 v 11:44 | Sayuri |  ☞Others
Tenhle blog vedu už bezmála rok, předtím jsem mívala sem tam nějaký, ale nic, co bych pravidelně spravovala.
Snad proto, že jsem začala tak hezky, jsem si právě tenhle udržela až do těchto dní.
Líbí se mi myšlenka, že mám prostor, který je jen můj.
Ale každopádně... Jsou různé důvody, kvůli kterým tento blog ruším.
Jestli je chcete znát...
_________________________
Je to kvůli jménu, které používá už jiná blogerka, navíc je v autorském blogu.
(Když jsem blog zakládala, adresu jsem si vybrala právě kvůli jménu, say-ur-invisible = sayuri; jenže teď je to k ničemu, vyjde to do prázdna...)
Dalším důvodem jsou samotné autorské blogy. Taková neférovost! AK přijímá po jednom za týden, hah, a kolik žádostí už obdrželi! Na mě by se stejně nikdy nedostalo, a to je přitom můj blogís komplet autorský. Furt jsem se snažila, abych nedejbože něco neokopčila a měla tak šanci se "mezi elitu" dostat. Ale lidi, tohle není fér blogování. Tohle je nesmysl...
Dále, můj blog již není "čistě můj tajný blog".
No a pak je tu ještě jeden důvod, ten si ale nechám pro sebe. ;)
_________________________
Nevím, jestli budu s blogováním pokračovat, ale jestli ano, tak natruc "neautorsky", čili kašlu na nějakou snahu, abych se snad jednou za sto let mohla náááhodou dostat na nějaké viditelnější místo. A nebo ještě líp, založím si blog jinde. Tyhle stránky sice mají nespornou výhodu vlastní grafiky a umožňují tvořivost, ale na druhou stranu mají i spoustu mínusů.
...
Jinak, tvořím a tvořím spousty new designů, ani nevím proč.
Který je nej?
Možná nějaký z nich použiju na svůj nový blog, jestli bude u společnosti blog.cz. Uvidíme.
Taky bych vám nějaký nabídla, pokud se líbí. Samozřejmě by bylo nutné dodělat ikonky, menu/prof/aff apod., a další věci, na což nevím, jestli budu mít čas, páč už zase začíná škola, za chvilku...
Ale kdyby měl někdo zájem, stačí se ozvat. ;)





 

Polyvore fashion hračička

21. srpna 2011 v 14:02 | Sayuri |  ☞Others
Tákže, jakožto totální anti-fashion talent a břídil jsem se pustila do "navrhování" setů oblečení a doplňků...
Ona stránka, která mi to umožňuje, se jmenuje polyvore (www.polyvore.com). Je to taková blbůstka pro holky co zbožňují módu (ehm...), ale co je zvláštní, baví mě to (a jde mi to? Řekněte, já sama nevím).
Vytvořila jsem si vysněný set, co by mi v šatníku klidně mohl říkat paní (vůbec bych se nezlobila, heh)...
Ale tohle mít nikdy nebudu, takže se alespoň můžu pokochat pohledem na pěkně (což je -opět ehm- otázka vkusu) sladěné obrázky. Kawaiii! :)


O depresích

14. srpna 2011 v 20:59 | Sayuri |  ☞Myšlená myš
Tenhle článek mám v hlavě už hodně dlouho. Nosím ho s sebou a předělávám a přemýšlím nad ním... ale stále nebyla ta správná chvíle, kdy ho napsat. Hlavně proto, že jsem se bála, že když o tom budu psát, vrátí se mi ty nejhorší vzpomínky a bolesti, které jsou už dnes za mnou, schované pod rouškou mé duše.
Teď venku zuří bouřka, je tma, hřmí. A já vzpomínám. Bála jsem se to "znovu otevřít", ale už to nebolí...
Předně bych vám chtěla říct, že nejsem žádná odbornice na tohle téma. Ale něco málo o tom vím a něco jsem si prožila. Berte to ale i tak s rezervou, ju? :3

(A taky vím, jak moc puberťácky to asi bude znít. Ale já to tak tenkrát vážně hodně "seriózně" prožívala, tak to zkuste pochopit, oká?)

A proč to píšu?
Chtěla bych, abyste si to přečetli a udělali si obrázek o tom, čím takový člověk, co trpí depresí, prochází. A to hlavně proto, že mnoho lidí odsuzuje třeba emaře(či co já vím koho) za to, že jsou depkaři apod. a přitom vůbec netuší, co vlastně takový člověk (a se stylem, upozorňuju, to nemá VŮBEC NIC společného) může prožívat.

Popíšu teď svůj stav před cca 2 roky. Stále nejsem úplně ok, ale ušla jsem už kus cesty a démon zvaný Deprese mě neporazil, proto si dodávám odvahy a... tady to je.
 


My "art" č. 13 - Aristokrat manga girl (bez barev)

13. srpna 2011 v 15:23 | Sayuri |  ☞Malá umělkyně
Zatím jen v černobílé podobě. Brzy sem přibude i verze barevná.
Dělané v Paint tool SAI, vymyšlené mnou, bez jakékoliv předlohy.
Kdyby to chtěl někdo, kdo umí stínovat v Paint tool Sai, vybarvit, nebudu se zlobit. Zajímají mě totiž způsoby, jak lze dělat stíny a lesky a tak. Ráda bych se něco přiučila.

Like it?

Příběh 47 róninů - John Allyn

11. srpna 2011 v 12:34 | Sayuri |  Skladiště
http://www.livre.cz/images/knihy/0044040-23.jpg
  • Autor: John Allyn
  • Titul: Příběh 47 róninů (z anglického originálu The 47 Ronin story)
  • Nakladatelství: BB art
  • Přeložil: Jindra Štěpán
  • Žánr: Román
(Warning: Celý článek obsahuje spoiler děje!)

Kapitola IV. - Vaření

9. srpna 2011 v 13:59 | Sayuri

Watashi no chichi wa hentai desu!


(←Předchozí kapitola) (Následující kapitola→)
Bylo asi půl sedmé večer, když jsem se pustil do přípravy večeře. Z Tekeshiho pokoje se ozývala nějaká hlasitá muzika, takže jsem předpokládal, že se tam kluci baví. Skláněl jsem se nad zeleninovým salátem a monotónně ho zpracovával, ponořen ve vlastních myšlenkách, když jsem ucítil závan větru. Otočil jsem se a zarazil se. Yuuto seděl za kuchyňským stolem a s nevinným výrazem mě pozoroval. Nevypadalo to, že by právě dorazil, spíš jako by tu seděl už delší dobu. Trochu mě to překvapilo, ale tentokrát se mi úspěšně povedlo nenechat se vyvést z míry. Předstíral jsem nezájem a dál krájel zeleninu, v hlavě mi to přitom zmateně vířilo. "Ty už máš hlad, viď? Neboj, večeře bude za chvilku."Pronesl jsem nakonec. "Ne, ani ne. Jedl jsem krátce předtím, než jsem se setkal s Takeshi-chanem." Usmál se a zavrtěl hlavou. "Aha." Odsekl jsem zmateně. Proč tu tak vysedává, když ani nemá hlad? Copak nemá co dělat? Znervózňoval mě.

"Pane Saito? Můžu vám pomoct s přípravou?" Ozval se nesměle. Otočil jsem se k němu čelem a snažil se z jeho tváře vyčíst, co po mě vlastně chce. Tvářil se však neproniknutelně, takže jsem to vzdal. "Proč ne. Tady je rýže. Můžeš jí, prosím, uvařit?" Ukázal jsem špičkou nože na nezpracovanou bílou kopu a dál se umanutě věnoval zelenině. Yuuto se vynořil vedle mě, jakoby mu ten pohyb netrval snad ani sekundu a hned se dal do potřebných příprav. Když se tak okolo mě pohyboval, v té naší těsné kuchyňce, opět mě polilo nepříjemné horko. Cítil jsem z něho nějakou slabou pánskou vůni, smíšenou s přirozeným potem, a viděl zblízka jeho bledou pokožku. Pokradmu jsem pozoroval jeho ladné pohyby a musel v duchu uznat, že to s jídlem skutečně umí. Bylo to, jako by tančil - udělal úkrok sem, ze sporáku vyšlehl plamínek, úkrok tam, voda se začala vařit, úkrok sem, rýže se ponořila do bublavé vody, ani to nešplouchlo. Všechno to dělal jakoby mimochodem, jako něco samozřejmého, co už mnohokrát opakoval.
Požádal mě, zda by směl připravit rybu a já souhlasil. Brzy jsem neměl co dělat - jenom jsem stál a sledoval, jak o mnoho let mladší kluk hravě krájí, čistí, peče, smaží a všechno mu jde samo od ruky. Když rozdělal všechno potřebné, otočil se na mě s vítězoslavným úsměvem a otřel si čelo. "Tak to by bylo. Do půl hodinky je jídlo na stole." Tón, kterým mi to sděloval, byl věcný, ale zaslechl jsem v něm - ne, nic, to se mi jen zdálo.

Během doby, co se ryba smažila, jsme si oba sedli naproti sobě ke stolu. Nastalo trapné ticho. Yuuto se na mě podíval, snad jakoby opět chtěl něco říct. Sakra, ten kluk ale umí dělat záhadné výrazy! Nechtěl jsem s ním mluvit, bál jsem se, že se mi začne třást hlas, a to bych se prozradil. Zatím jsem byl jenom táta, co se snažil připravit večeři a on jen kamarád mého syna, co mi s tím chtěl pomoct. "Pane Saito?" Špitl. Zaměřil jsem svůj pohled na páru, co stoupala od hrnce, a zeptal se: "Ano?" Vší silou jsem se mu snažil dát najevo, že je pro mě jenom malým klukem, klučíkem, co si nezaslouží, abych se mu nějak věnoval. "Já… ehm… (pauza)… Vaříte rád?" Jeho slova měla zvláštní nádech. Najednou mi připadalo, že vším, co řekne, mě chce provokovat. Nazlobilo mě to. "Ne." Chtěl jsem se ho zeptat, proč ho to zajímá, ale místo toho ze mě vypadlo tohle. Řekl jsem to rázně a stále sledoval páru nad hrncem. Nic na to neodpověděl, dočista zmlkl. Hodiny tikaly. Tik, tak. Čas se neúprosně vlekl. Najednou mi to přišlo směšné. To, jak tu oba sedíme. On krásný mladý kluk, já už ne tak mladý muž, oba ticho, jenom poklice protivně nadskakuje a tiché bublání vody zní jako symfonie. Za oknem se pomalu smráká a stíny se prodlužují.

Na jih od hranic, na západ od slunce - Haruki Murakami

9. srpna 2011 v 1:29 | Sayuri |  Skladiště

  • Autor: Haruki Murakami
  • Titul: Na jih od hranic, na západ od slunce (z japonského originálu Kokkjo no minami, taijó no niši)
  • Nakladatelství: Euromedia Group, k. s. - Odeon
  • Přeložil: Tomáš Jurkovič
  • Žánr: Love story s autobiografickými prvky autora
  • Počet stran: 176
(Warning: Celý článek obsahuje spoiler děje)



Game Over

8. srpna 2011 v 19:14 | Sayuri |  _Jednorázovky
Po černé obloze pluly šedé proudy rozplizlých chomáčů, smutných a bezútěšných. Okolní zem byla vyprahlá a popraskaná. Nikde nebylo ani živáčka, mrtvo jako v hrobě. Jediný zvuk, který narušoval monotónnost této prázdné země, byl praskot ohně, který stravoval poslední zbytky kdysi živé krajiny. Kousek od černých skalnatých výstupků tekla hustá, doruda rozžhavená, láva. Dýchalo se zde těžce, sirnaté výpary zamořovaly okolní vzduch. Bylo nemyslitelné, že by tu přežívala nějaká bytost, a přesto...
Přesto se sem Ryuk musel vydat. Byl to vysoký, urostlý mladík, navlečený ve zlatém brnění. Jeho půvabnou tvář halila kovová přilba, z jejíž vrcholku vykukoval chomáč zlatých ozdobných per. V levé ruce svíral Ryuk dlouhý špičatý meč, lemovaný drobnými orientálními znaky. Když s tímhle mečem do něčeho sekl, létaly z něj stříbrné jiskry. Muž se pohyboval lehce - brnění téměř nic nevážilo a přesto, díky všem vylepšením, bylo tvrdší, než povrch diamantu. Kromě brnění měl i mnoho jiných doplňků, které mu značně ulehčovaly práci - vysoké okované boty, které stejně jako brnění nic nevážily a byly nacpané až po okraj samými bonusy. Jeho ruce pokrývaly speciální rukavice, dodávající mu dostatečnou rychlost a svižnost. Dalšími příjemnými vyhytávkami byly i kovové náramky, náuštině a především zlatý náhrdelník, poskytující mu Božskou Moc a ochranu. S potěšením cítil, že díky všem těmto věcem (jejichž cena přesahovala téměř 20 000 Kinahů) jím proudí velmi silná mana.
Jak tak obezřetně kráčel zčernalou krajinou, vyskočil na něj ze zálohy Červený Vlk. Byl obrovský, z tlamy mu kapaly zelené sliny a oči mu černě žhnuly. Nacházel se tu jenom z jediného důvodu - zabít každého, kdo se sem, byť nedopatřením, dostane. Ryuk se ani nemusel namáhat útoky vykrývat, stačilo mu postavit se do obranné pozice a vyvolat Kouzlo Many. Brzy začal celý zářit a několika chvaty vlka podťal.
Attack + 500. + 400. Wing sword spell, activated. Attack + 1000. You blocked Red Wolf´s spell. You killed Red Wolf, lvl 83. You got 1255065 points.
"Tak to bychom měli." Usmál se muž a setřel si z čela pot. Ještě mu, podle seznamu, zbývá jediný úkol. Připravoval se na něj víc, jak sedm měsíců.

Boží člověk Issa - Kobajaši Issa

8. srpna 2011 v 14:24 | Sayuri |  Skladiště

  • Autor: Kobajaši Issa
  • Titul: Boží člověk Issa
  • Nakladatelství: Dharma Gaia (?)
  • Žánr: Poezie, Výběr z haiku Kobajaši Issy
  • Přeložil Antonín Líman
  • Počet stran: 180

(Mini)Kapitola III. - Nevinná otázka

8. srpna 2011 v 11:19 | Sayuri

Watashi no chichi wa hentai desu!

Sedl jsem si a promnul si oči. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že se nic neděje. Ale přesto mě to, že moje tělo takhle reagovalo, překvapilo. Už dlouho jsem necítil vzrušení…A ten kluk se svým šibalským úsměvem mě zmátl. Byla to sice jenom chvilka, ale přesto jsem cítil, jak se mým tělem míhají tisíce elektrizujících částeček. Zavřel jsem oči. Představil jsem si ho, jak leží pode mnou. Pomalu mu zajíždím rukou pod rolák. Má přivřené oči. Připomíná mi kocoura. Neodolám a pomalu hladím po… DOST! Jsem Takeshiho otec. Jsem Takeshiho otec. Jsem Takeshiho otec. Jsem Takeshiho otec. Nesmím na sobě dát nic znát. Nikdy se nesmím přestat ovládat. Nic se neděje. Je sice docela hezký, ale pořád je to jenom malý kluk. Nesmím se na něj takhle dívat. Je to jenom Takeshiho kamarád. Jeho kamarád… Zaplavilo mě zoufalství. Byl jsem sice otec, ale především muž. Jak už je to dlouho, co jsem neměl sex? Necelých šest měsíců? Ne, to není možné. Tak dlouho to přece nemůže být! Měl bych zase odjet na služební cestu. To, že tu vyšiluju, jenom dokazuje, že už jsem to dlouho nedělal. Najdu si nějakýho levnýho prostituta, ano, to bude nejlepší. Pak mě tyhle myšlenky jistě přejdou… Z přemítání mě vyrušilo zaklepání. Rychle jsem se přesunul k notebooku a otevřel tabulky, abych fingoval práci…

"Pane Saito? Promiňte, že Vás ruším, chtěl jsem se Vás jenom na něco zeptat. Směl bych tu pro dnešek přespat? Takeshi říká, že Vám to nebude vadit, ale stejně jsem se chtěl ujistit…"Ozval se jeho tichý hlas. Narušil moje zmatené myšlenky. V hlavě jsem měl v tu ránu prázdno, zato moje tělo polévaly vrstvy horka a chladu. Přespat tu? To jakože v tomhle bytě? V místnosti kousek ode mě? Svlečený? Ne, ovšem že ne nahý, ale v pyžamu, ty hlupáku! Potřepal jsem hlavou. Zmatený Yuuto asi nevěděl, jestli to znamená ano, nebo ne a tak stál dál tiše ve dveřích. Bál jsem se otočit, nebyl jsem si jistý, jestli bych se na něj mohl bez obav podívat, aniž bych… "Ale ovšem, bez problému. Řekni pak Takeshimu, ať ti připraví tatami. Já za chvilku uvařím něco k večeři." Přinutil jsem se ke klidu, uvolnil svůj hlas a ledabylým veselým tónem přitakal.
Co blbneš?! Měl jsi mu říct, že tu nemůže zůstat! Takhle tě bude akorát pokoušet! Co když se prozradíš?! Všechno, cos za ta léta vybudoval, bude v nenávratnu! Ach, mysli, mysli, mysli!
"Ah, výborně, skvěle… děkuji Vám!" Usmál se a z jeho hlasu čišela radost. Stále jsem seděl čelem k obrazovce a pokoušel se ho ignorovat. Na chvilku jsem měl pocit, že by rád ještě něco dodal, ale rozmyslel si to, a když mu došlo, že se k němu neotočím a nezačnu se s ním vybavovat, potichu vyklouzl ven a zavřel za sebou. Ach. Zaplavilo mě zmatené zklamání. Moc rád bych, aby tu zůstal. Tady, u mě, v pracovně. Líbil se mi jeho hlas. Líbil se mi. Jak se to vlastně přihodilo, že se pro mě najednou z normálního večera stala noční můra, vzrušující a děsivá zároveň?!

Další články


Kam dál